Ticho...víme my vůbec co to je? Jak zní ticho? Mám pocit, že zažít skutečné ticho je dnes doslova velkou vzácností. Jsme natolik obklopeni zvuky, šumem, ruchem a zářením všemožných přístrojů a zařízení, které i jen nepatrně zvuky vydávají, jenže si je neuvědomujeme, že jsme úplně zapomněli, jaké je to ticho.
Ani na tom hřbitově už není mtrvolné ticho.
Ano i ticho je slyšet. Zní to zvláštně, skoro jako klišé, ale je tomu tak.
Skutečné ticho je slyšet, je tak hlasité, až to uši trhá, což je paradox, ale proč tomu tak je? Protože jsme zapomněli jaké to je být v tichu.
Ale tichem nemyslím to, že doma vypnu televizi, počítač, zahodím telefon a jen tak tiše čumím do zdi, zavřu oči a jen tak medituji. To není to ticho, to správné slyšitelné ticho. Protože i doma je spoustu ruchů, zvuků, které sice neslyšíme, ale jsou tu.
Mluvíme tu o tichu tak slyšitelném až to přehluší náš vlastní dech, o tichu tak hmatatelném, že máme pocit, že si na něj můžeme sáhnout. Tohle ticho a nejlépe s opravdovou tmou, tou hmatatelnou tmou nám dává nový rozměr vnímání světa a sebe sama.
Takové ticho je skutečně jen někde hluboko pod zemí nebo možná v dokonale odhlučněné místnosti.
Ticho, které léčí už nezná skoro nikdo z nás. Na tohle ticho, zaposlouchat se do jeho hlasitosti, do jeho tónů, na tohle se musí jinam. Já mám možnost dostat se do jeskyní přístupných pouze jeskyňářům a tam je ticho tak slyšitelné, že jej občas vyruší probuzený netopýr, kapající krápník - zvuky které proříznou rajskou hudbu ticha. Hudbu, která je jako pohlazení pro moji neustálými zvuky všude kolem nás, zkoušenou duši.
Ticho léčí, jeho tóny nám umožnují nahlédnout více blíže k sobě a do sebe, jen je tak těžké jej skutečně najít....