Říká se, že naděje umírá poslední. Že ztratit naději, by mělo být až tím posledním, když jsme v zoufalé situaci, na dně nebo se nám v životě nedaří.
Jenže, zrovna toto je tím nejtěžším úkolem v životě.
Někdy se člověk na to světýlko naděje tak upne až tak moc, že si nevšimne, že zhaslo, ale že se rozsvítilo nové, větší, lepší, blíž nebo že my jsme tou nadějí. Protože přes veškeré úsilí neztratit naději často tu naději ztratíme aniž bychom si toho všimli.
Naděje, co to vlastně je, že se říká, že umírá nakonec?
Není to jen placebo? Něco, co nás pomyslně drží nad vodou?
Není to jen placebo? Něco, co nás pomyslně drží nad vodou?
Mnohokrát jsem se upnula k naději, že konečně bude líp. Naposledy to byl sportovní projekt po vážným úrazu páteře. Kdy hrozilo, že můžu skončit na vozíku, ale pořád byla šance, že to bude lepší, s nadějí na uzdravení jsem dřela na cvičení, chodila na akupunkturu a na fyzioterapii a upnula se k naději, že to bude ok. Povedlo se, ale taky jsem se upnula na projekt. Upnula jsem se na vidinu úspěchu natolik, že jsem pro oči neviděla. Nechala jsem si dát falešnou naději na lepší zítřky, že se nebudu muset tak dřít abych se měla dobře, že kdybych skončila na vozíku, že bude příjem....
Horší než naděje, je falešná naděje a když se na ni člověk upne, o to víc to bolí.
Takže co znamená neztrácet naději? Lepší je makat, jít si za svým a věřit, věřit, že to zvládnu, dokážu....ale tu jiskřičku naděje si ponechat, dává všemu hezčí barvy
Dost k zamyšlení :)