Září 2018

10 nejhorších vteřin v životě....nebo možná ne...

23. září 2018 v 12:48 | Victoria |  Téma týdne
Když jsem si přečetla název tématu týdne, 10 nejhorších...napadlo mě vteřin v životě. Ale také, zdali byly skutečně opravdu nejhorší.
Možná v tu chvíli, kdy jsem je prožívala. Kdy jsem ztratila kontrolu nad tím, kam lezu, ztratila koncentraci na zmrzlém povrchu, na skalách, ve Vysokých Tatrách a kdy jsem letěla srázem dolů a nevěděla, kdy nebo zdali se vůbec zastavím.

V tu chvíli 10 nejhorších vteřin v životě - kdy se mě promítl celý dosavadní život před očima, kdy si člověk sesumíroval zbytečnosti nad kterýma se trápí, protože život se má prožít a ne přežít, co všechno člověk nedělá, ale ví, že by měl, chtěl....kdy si uvědomil, že jak tu nemusí za 10 vteřin být on, může to být kdokoli na kom nám záleží a my mu to zapomínáme dávat najevo...

Mnohdy se ale člověk ani z těchto 10ti vteřin člověk nepoučí do chvíle, kdy je zažije v jiné formě znovu - kdy mu říkají, zemřel Ti blízký člověk, milovaný, ale opomíjený, protože jsi workoholik. Druhá facka v životě, druhých pomyslných 10 vteřin - teď skutečně těch nejhorších....ale člověk se nemá litovat, má se poučit.

"Protože to, co už se stalo, nejde už odestát, lze se jen poučit a jít dál. Neřešit malichernosti, nerozčilovat se nad věcmi, které nemůže změnit, protože i tyhle věci nám ubírají naše vteřiny života.........."

Žijme, milujme (především sebe, tam se musí začít), odpočívejme a nehoňme se pro nic nebo pomyslné pozlátko, neřešme malichernosti, život je příliš krátký...

Wiki

Motýlí

11. září 2018 v 20:56 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
Něžná, jako nejjemnější hedvábí, křídla motýlí.
Vznášíš se ve větru, necháš se unášet do neznáma.
Touha po svobodě a lásce je silnější jako Tvoje vůle
udržet se na zemi.
Chceš být oním motýlem s hedvábnými křídly a odletět si,
kde se Ti zalíbí.
Necháváš se unášet vzdušnými proudy vysoko k oblakům.
Máš celou zemi jako na dlani,
ale toužíš být nohami pevně na zemi.
Ale ten pocit, lehkost, je tak úžasná, že nevíš co chtít víc.
Jsi tak lehká, křehká, něžná, ale i přesto silná a bojovník.
Jen v tuto chvíli vánek odvál to vše pryč a Ty se vznášíš neznámo kam.
Dotkneš se slunce, posedíš na mráčku, potkáš se se ptáky, co letí neznámo kam.
Sle už dost, chceš zpátky na zem.
Tak pomalu zamíříš, čeká Tě už jen ta krutá, krásná realita
a vítá Tě svou pevnou náručí.
Jsi zpět, zpět na zemi.


Z mého archivu, 6.8.2009

Wiki

Touha...

11. září 2018 v 20:47 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
Smutná, lehce vzlétneš vzhůru k oblakům.
Něžná a tak nevinná.
Jsi nádherná, o všem jen sníš.
Touha Tvá, je nenaplněná.
Přesto toužíš v oblacích být,
vznášet se nad zemí, stále jen snít.
Bouře přichází, držíš se ve větru,
Nenaplněná touhou, krásná, jsi tak nevinná.
Jediná, kdo neudrží se a nechá se unášet.
Letíš se větrem, jako o závod.
Tvůj sen se naplnil.
Bere Tě vítr s sebou, do svojí náruče,
Ty se nebojíš, jen necháváš se unášet svými sny.


19.10.2009, Brno

Wiki

Nevinná....

11. září 2018 v 20:44 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
Jsi jako sen, nádherná květina,
která za úsvitu vykvétá.
Má krásné bílé květy, jako nejbělejší sníh.
Tvá duše je čistá a nevinná,
jsi sluncem v mé duši.
Jsi jako kala, krásná a nevinná.
Buď mou věčností.
Sníš o něčem překrásném, Tvá duše je nádherná,
protože jsi jen sen, ale i má duše je nevinná.
Budeš mou touhou, mým krásným snem,
budeš mým dnem, krásným motýlem.
Jsi tak nežný jako vánek rozehrávající miliony tónů,
které lahodí jemnému a citlivému lidskému uchu.
Je krásné o Tobě jen snít, bojím se Tq mít, chtít Tě, cítit víc.
Budu jen snít a toužit po Tvé čistotě,
Tvých jemných dotycích.
Na věčnost, jako ten něžný a nekonečný sen.


Datováno mezi lety 2009-2012

Wiki

Večerní soumrak

11. září 2018 v 20:40 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
Jsi jako soumrak, trny růží co píchají.
Jsi jako voda, sleduji Tě tajně a z povzdálí.
Jsi mojí princeznou, mým srdcem bijícím ve Tvé hrudi.
Chci ho zpět, néééé...chci Tebe.
Celou, ale nevinnou.
Noci, kam odcházíš, soumrak tiše mizí,
růže se vzpímají jako koně bránící se utonutí.
Utápím se ve Tvých slzách,
ve Tvé touze snít, Tvé krvi, nechceš žít.
Opouštíš mě, opouštím Tě.
Růže uvadly, koně utonuli...Ty jsi mou mrtvou princeznou.....
...morbidní představou.


30.července 2007, Pasohlávky

Wiki

Zastavit myšlenky

9. září 2018 v 13:48 | Victoria |  Brainstorming
...zastavit myšlenky, jejich tok, chvíli jen tak civět, běžet, jít, sedět, stát........cokoli, jen nemyslet.
Vypnout a být jen čistým nepopsaným listem papíru.
je to vůbec možné? Jde to v dnešní době plné neustáleho spěchu, informací, nutnosti upoutat pozornost prodavače stojícího u stánku, aby si zákazník - já, která se snaží bezděčně bloumat ulicí a na nic nemyslet, něco koupil?
Je možné jen tak být, čistě a na nic nemyslet?
Dnes se to nenosí, na nic nemyslet. Dnes se nenosí jen tak být, na chvíli být ničím, nikým, nikde a zároveň někde.
Prostě jen tak být a nemyslet.
Dnes se myslet musí, pořád se člověk musí stavět do nějakých póz a rolí.

Dnes je žena, nechtějící mít děti divná. Dnes je člověk jen tak bloumající ulicí a na nic nemyslící divný. Dnes je člověk, který sám neví, co by chtěl zrovna dělat z jiné planety. Dnes je kdokoli, kdo nechce na nic myslet alespoň na chvíli, uvržen do nějakých nesmyslných ohrádek lidí, kteří se stali obětí dnešní doby, plné marketingu a byznysu.

Proč je pro někoho tak těžko pochopitelné, když si chceme dopřát chvíli, kdy na nic nemyslíme, kdy jsme ničím ikdyž jsme někým - jsme přece člověkem, živou bytostí, kdy chceme jen tak být, dýchat, koukat, vnímat a nasávat atmosféru, vypnout, ale na nic víc nemyslet.

A proč je někdy tak těžké to zase začít dělat? Kdysi jsem uměla odejít do "své krabice ničeho" a tam si jen být. Koukat na ty holé stěny barvy krémově bílé (ano tuhle barvu jsem jim dala), seděla na podlaze krémově bílé barvy a jen tak koukala až mě celé okolí krabice splynulo v jednu mlžnou oponu...a já odletěla někam mimo sebe. Volně jsem blomala mezi svými myšlenkami, které běhaly okolo a já se mezi nimi procházela, jen se na ně podívala, ale nezachytávala je, nevěnovala jsem jim žádnou zvláštní pozornost. Jenže čím se víc člověk nechá pohltit dnešní dobou, světem ve kterém žije, ztrácí čím dál tím víc sám sebe a svoji schopnost vypnout a nemyslet. Jen být, jako čistý nepopsaný list papíru.

Můj mozek je už tak přetížen jako přehlcený server, moje mysl se dostává do stavu agónie a já přestávám znát smysl svého bytí na tomto světě, jen proto, že jsem zapomněla existovat ve své krabici ničeho a jen tak být. Tam i deprese dostává jiný rozměr, rozplývá se do mlhy...stejně jako ty myšlenky, co tam jen tak proplouvají.....

Je na čase se to zase naučit....jedině tak můžeme zachovat sami sebe, svoji skutečnou podstatu, své já a nalézt sami sebe a svůj směr v životě, své téma a cestu ke svým snům. Takže já jdu na to, hledat svoji ztracenou schopnost jen tak vypnout a být jako ten nepopsaný list papíru.....

To bude dobrý

6. září 2018 v 20:41 | Victoria |  Téma týdne
...to je spíš klišé než utěšující fáze. To bude dobrý.
Ono se samo nic nesrovná a nevyřeší. Říkat si, že to bude dobrý, je sice možná univerzální fráze, myšlenka nebo já nevím co...ale co to vlastně znamená?
Když mě někdo umře, tak to bude dobrý? Když mě šéf šíkanuje v práci, tak to taky bude dobrý?
Když se nám něco nepovedlo, něco nevyšlo, rozešla se s námi první láska - říkalo se na vše "to bude dobrý". Ale ví vůbec někdo, co toto slovní spojení, který nedává v zásadě ani smysl, znamená?

Já nějak postupem let zjistila, že vlastně nevím proč se to říká a co to znamená. Když mě během půl roku umřeli mě 3 blízcí lidé, na to se přece nedalo říct jen, to bude dobrý. Když jsem po 8 letech skončila profesní dráhu práce, která byla můj splněný sen, protože zdraví to odneslo ze všeho nejvíc, na to se taky přece nedalo jen říct "to bude dobrý". Nic nebude dobrý, když se s tím musím nejak popasovat a začít odznova, začít žít dál a netrápit se, hledat cesty a taky se na to dívat pohledem - tak co mě to má naučit tentokrát?

Není lepší než říkat "to bude dobrý" spíš, že vše má nějaký svůj důvod, čas a místo?
To bude dobrý můžem říkat na rozbitý koleno, protože na těch podpatcích se prostě občas nedá po Praze chodit, to můžem říkat když si sami stříháme ofinu a ono nám to trochu s těma nůžkama ujede....jenže když je Vám -náct, tak tehdy je ta ustřižená ofina spíš konec světa než jen "to bude dobrý"

No, nebuďme pesimisté. Buďme optimisté, aspoň v rámci možností a života....nic nebude dobrý, bude to takový, jaký si to udděláme a takový, jaký to asi pro náš život má být - aspoň z části....možná....

Wiki