close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

...ona...

12. srpna 2018 v 17:37 | Victoria
Bylo pozdní odpoledne provoněné deštěm z rána. Příroda voněla a probírala se z chladivé sprchy deštěm, pod lehce šimrajícími paprsky odpoledního slunce.
Ze skal i lesů se vznášela pára vzhůru k nebi. Na pokraji těch skal stála dívka. Jmenovala se Karolína.
Byly to skály z pískovcového kamene, rozhlehlé, vysoké a krásné a ona stála na jejich vrcholu. Vítr ji čechral v jejích po pás dlouhých vlasech... Tak moc si na nich zakládala. Krásně se v ních odráželo slunce, vypadala jako princezna.
Jak tam tak Karolína stála, koukala kolem sebe na ty krásy přírody okolo, ty lesy, skály osvětlené sluncem. Tu a tam veverku zahlédla. Dívala se také dolů do rokliny pod sebou. V tu chvíli ji napadlo, možná spíše zatoužila, být volná jako pták, vznášet se krajinou, létat. Alespoň na chvíli zažít ten pocit beztíže. Uletět strachu a všem všedním starostem.
Pohlédla znovu dolů d o rokle, byla vysoko, moc vysoko, není oním kánětem, které právě zahlédla.
Když by se rozeběhla, za pár okamžiků stavu beztíže, by dopadla bolestivě na tvrdou zem. Na zemi a kameny rokle, která se dole pod ní otevírala. Stačil by krůček a již by nebyla mezi živími.
Skončily by její sny, touhy, nenaplněná láska k chlapci, kterého denně potkává, jeho jméno nezná, ale tajně po něm touží už dlouho. Má pocit, že i ona jemu se líbí, ale je tak nesmělá....
Spíš než nesmělost ji trápilo nízké sebevědomí. Rodiče jí moc nepodporovali a na kluky také měla smůlu. Věděla, že je krásná, jen si to neuměla připustit a nechat krásu vyplout na povrch.
Ale i to, se časem podaří. Již dávno ji opustily myšlenky, že skočí dolů do roklin z míst skal, kam téměř nikdo nechodí. Věděla, že by ji jen tak nenašli. Karolína si ale naštěstí uvědomila, že smrtí se nic neřeší, že by tím ublížila nejen sobě, ale hlavně rodině, která ji má ráda.
Dokázala pomáhat, uměla odpustit všem, kdo jí ublížili, jen ne sobě.
Zkusila vypustit zlobu na sebe mezi skály a stromy, aby je vírt odnesl, chtěla být opět šťastná, být svá a nejen platonicky zamilovaná do toho chlapce, co již delší čas denně potkávala.
Vítr ji něžně čechral ve vlasech, zpíval píseň v korunách stromů, nechala se unášet písněmi a šuměním korun stromů, myšlenky pluly krásnou krajinou. Byla v tu chvíli šťastná, ale....
Karolína se vydala tedy prozkoumávat ty krásná skaliska, lesy, louky okolo, začalo se šeřit, ale jí to vůbec nevadilo. Toulala se temějící přírodou, nechala se hladit větrem a ukolébávat zpěvem přírody a ptáků. Lehla si pod strom nedaleko krásné rozlehlé louky, začala padat večerní rosa a hleděla na nebe. V trávě nedaleko od ní se prohnal zajíc, tam veverka.
Najednou uslyšela kousek od sebe kroky. Ohlédla se a spatřila onoho chlapce, svoji tajnou platonickou lásku. Trošku se lekl, když se ozvala, neviděl ji. Co tu děláš takhle pozdě sama? Zeptal se jí. Karolína mu odpověděla, že se šla projít a zapomněla se tu.
Jsem Daniel, představil se jí. Já Karolína, odpověděla mu. Tak dlouho se potkáváme na ulici a až dnes se dozvídáme jak se jmenujeme viď. Řekl Daniel Karolíně.
Mohu si k Tobě sednout? Optal se. Ano, můžeš, odpověděla mu.
A tak tam chvíli tiše seděli, pozorovali okolní přírodu a na nebi se začaly pomalu objevovat první hvězdy. Ale nějak jim to vůbec nevadilo.
Najednou se na sebe podívali a ve stejný okamžik chtěli něco říct, ale "srazili" se slovy.
Daniel nechal jako gentleman Karolínu mluvit jako první, ale ta odmítla ať začne on.
Daniel říká, tak dlouho se potkáváme, líbíš se mi už moc ldouho, jen jsem nevěděl, jak Ti to říct a myslel jsem si, že Ty o mě žádný zájem nejevíš. Karolína na něj udiveně hleděla a chvíli ani hlásku ze sebe nevydala. Daniel domluvil a čekal, co mu na to poví. Karolína se po chvíli zmohla na slovo a říká, já to cítím, ale úplně stejně. Jsi moje tajná platonická láska.
Teď pro změnu neměl slov on. Po chvíli se oba začali uvolněně smát, objali se a dali si první pusu....

***pokračování příště***mám to takto rozepsaný už hodně hodně let...a až dnes poprvé to spatří i někdo jiný než já :-)

...první políbení od doby, co poprvé se spatřili bylo jako bouře, co rozkýve loď na moři. Jako malé zemětřesení uvnitř nás, které s námi zamává a my nevíme dne ani hodiny, protože něco takového jsme ještě nezažili. Tohle byla první pusa Karolíny a Daniela. Po tomhle malém zemětřesení uvnitř jejich těl, duší, srdcí nevěděli co dál. Dlouze se dívali jeden druhému do očí, zcela vážně, něžně i se smíchem, který dozníval do chvíle než se poprvé políbili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 12. srpna 2018 v 17:49 | Reagovat

Chtělo by to začít používat uvozovky. :-) Základ příběhu se zdá naivní, ale mohlo by z toho něco být. :-) Styl psaní není špatný. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama