Červenec 2018

Život nebo horská dráha?

21. července 2018 v 12:24 | Victoria |  ...o životě...
...když jsem se před rokem vrátila z úžasné dovolené, kterou jsem si po dlouhých 6 letech konečně dopřála, myslela jsem si, že už se mě konečně život začíná rovnat do správných kolejí a už nebude jako horská dráha.
Rozhodla jsem se vrátit na svá "stará kolena do školy". No ve 34 letech jsem tam nebyla zdaleka nejstarší, ale ani zdaleka nejmladší a práce mě šlapala jako na drátkách. Práce, můj splněný životní sen a koníček v jednom, o klienty nouze nebyla a plnila si konečně své sny.
Odjela jsem s moc prima člověkem na krásná místa do Julských Alp a za odměnu na pár dní do Itálie k moři.

Člověk by řekl, úžasný život. Jenže pár dní po návratu z dovolené se ozval loket, diagnóza zněla - tenisový loket.
To se bohužel v profesi maséra/terapeuta stává, budiž, opíchlo a zaléčilo se to. Jedeme dál, ale ejhle, pravidelná kontrola na Neurologii skončila nepříjemnou dg. - poškozený nerv v lokti, musíte profesi omezit na minimum.
Svět se mě v tu chvíli sesypal jako domeček z karet. Ale nejsem typ člověka, který by se vzdával. Inu, musela jsem pomalu svůj sen vést k profesnímu konci a skončit.

Zůstalo mě jen pár klientů, letitých, co občas chodí ke mě domů, protože se svého snu nedokážu vzdát úplně a fyzicky to zvládám. Těch pár, občas...

Našla jsem si jinou práci, od Září začala chodit do školy a život šel dál. Zdálo se, že se srovnává do normálních kolejí.
Život šel, plynul, ale práce, kterou jsem dělala nebyla dostatečně finančně odhodnocená, takže bylo na čase po půl roce hledat něco jiného, ideálně na podobné bázi.
V Lednu přišlo zkouškové období a nabídka práce, která se "neodmítá" - skvělé finanční podmínky, kariérní posun - kdo by otálel, za půl roku, kdy člověk musel změnit kompletně svůj obor. Zdálo se vše úžasné.
Ale ejhle, práce sice fajn, peníze super, placená dovolená (stále ještě u OSVČ není zcela běžný standart). Kolegové se zdáli, že by to mohlo klapat, jen to chce čas.
Začátky jsou vždy těžké, naskočit do "sezony" - takže hodně práce s instalacemi vystavení, promoce... do rychlíku a ne do vláčku, který se poklidně rozjíždí, je vždy rozdíl....začalo to pomalu a plíživě až se z toho vyklubala šikana od nadřízené. Moje nervy trpěly, můj vztah doma taky trpěl, ale já si pořád říkala, že to půjde. Že si to sedne. Ale ne, po 2,5 měsících nervového vypětí moje nervy nevydržely a já na hodinu skončila. Vztah to (občas si říkám, s podivem), ustál.

Během pár dnů přišly nabídky na stejnou pozici jinde, následovalo několik dní jednání a rozhodování. Podmínky sice malinko horší, ale člověk nechce sedět doma na zadku.
Přijala jsem jednu z nabídek a dostala se do prima kolektivu.

Hurá, život se mi vrací do normálních kolejí, zaradovala jsem se.

V Květnu jsem se ještě stihla vdát, v Červnu udělat další zkoušky ve škole, abych prošla do druhého ročníku....

Bohužel, pomyslný klid nertval dlouho.

Kontrola u ženského lékaře dopadla taktéž špatně. Biopsie dopadla s hrozící rakovinou. Viselo to nademnou jako damoklův meč.
Včerejší vyšetření a dohodnutí termínu zákroku dopadlo tak, že je tu riziko propuknutí rakoviny vysoké, hlavně nesnížit imunitu chřipkou atp. Zákrok mě čeká v Září a s ním i další rok školy - poslední.
Doufám, že tento zákrok vše "vyřeší" a mě se konečně život vrátí na normální vlakovou trať, protože ta horská dráha je dost vyčerpávající.

Jsem sice člověk, který se nikdy nevzdává, ale mnohdy jsem pomyslně stála u kolejí a čekala na vlak, pod který skočit. Ale asi jsem moc velký srab na to, zabalit to tady. Takže bojuju, dřu, často brečím a lituju se a učiím se žít a ten život naplno nebo aspoň jak nelíp umím, prožít. Protože ani člověk, který mě před 7 lety opustil a šel na onen svět by si to taky nepřál. To on se snažil život žít naplno a taky, když měl světlé chvíle ho žil a když umřel, nebyl sám - to on mě hodně inspiruje dodnes, velmi mi chybí....

W.