Říjen 2017

Zpátky na stromy

18. října 2017 v 18:35 | Victoria |  Brainstorming
Co se musí změnit, aby se něco změnilo. Co se musí stát, aby se něco stalo.
Zamýšlím se nad tím, co se to s námi lidmi vlastně stalo? Kam se vytratila veškerá úcta a slušnost? Veškerá radost a upřímnost?
Lidé se k sobě chovají špatně. Říká se, jako zvířata, ale já bych tak řekla, že teda zvířata k sobě mají vzájemný respekt, což se u lidí nevidí.
Kam zmizela slůvka děkuji, prosím, pardon a zdovolením? Začíná to být sprostým slovem, zatímco ty krávo, p*co se začínají stávat slovy běžnými. Nebo se to zdá jen mě?
Denně se pohybuji pracovně mezi lidmi. To, že dnes lidi obtěžuje se na někoho otočit, když s někým mluví, to už se stalo běžným standardem, ale jak jsou na sebe zlí? Nadávají pokladní, že nejsou otevřené všechny kasy. Nadávají pokladním, ikdyž ty kasy všechny otevřené jsou. Myslí si, že mám oči i v zadu, když překážím v úzké uličce, protože tam něco dělám - pro NĚ - pro lidi a buď mě sejmou nebo mají blbé kecy, než aby řekli pouhé zdovolením...
O provozu na silnicích nemluvě. Troubí na autoškolu, troubí na řidiče, kteří dodržují předpisy a jsou mnohdy sprostí na ty, kterým to "zdechne" na semaforu, před křižovatkou...
Kde se v lidech bere ta negace, to zlo a nenávist? Kam se ztratila úcta?
O sociálních sítích nemluvě. Tam se lidi soudí, aniž by se znali a virtuální svět jim dává jakési právo tykat si, ikdyž se neznáme, přičemž na ulici by si to nedovolili.
Co se musí stát, aby se lidi začali k sobě chovat aspoň trochu slušně. S respektem a úctou? Musí spadnout internet, zavřít krámy na víkendy jako tomu bylo dřív nebo musí dojít voda a jiné zdroje, které bereme tak moc samozřejmě?
Nevím...ale vím, že mě je z této doby špatně. Udržet si tu pozitivní vlnu je náročné. Ano i já občas spadnu do negace, ale pak si říkám co mě to přineslo? A odpovím si, že nic....
Opravdu si říkám, a to nejen já.... ZPÁTKY NA STROMY!!!

Vůle žít

5. října 2017 v 20:12 | Victoria |  Téma týdne
....kdo zažil nějaký - jak já tomu říkám "mezník života", ví o čem je vůle žít možná víc, než ten, kdo to nikdy nezažil. Mezníkem života nazývám situace, kdy se "podíváme" smrti do očí nebo jsme jí blízko.
Já si pár takových mezníků zažila. Jeden když jsem byla úplné miminko, to si nepamatuji, ale už tehdy jsem musela mít obrovskou vůli žít. Myslím si, že to hodně ovlivňuje to, zdali na tomto světě zůstaneme, nebo půjdeme na onen svět. Tam, odkud není návratu. Druhý mezník jsem zažila ve svých 16ti letech. Tehdy vím, že jsem měla na výběr mezi tím žít a nežít. Celý život před sebou, hodně za sebou. V ten okamžik se mě promítl celý dosavadní život před očima a byla jsem svým způsobem postavena před volbu žít či nežít. Máš tu vůli zabojovat anebo to vzdáš? Říkám, si že tehdy při mě stáli snad všichni andělé světa, ale taky vím, že jsem měla tu vůli. Vůli žít.
To ona je pro mě tím hnacím motorem když jde do tuhého, ono je totiž hodně, hodně jednoduché to vzdát, těžší je si tu vůli udržet. Vůle je něco co si člověk nese se svým narozením do života a v průběhu let ji posiluje nebo ji nechá oslabovat.
Všichni máme možnost volby. A někdy se rozhodnout tak či ona je o oné vůli to udělat, postavit se tomu, bojovat s tím. Nezáleží na tom, zda nás třeba nemoc nakonec dostane, ale můžeme jí déle odolávat už jen právě díky tomu, že tu chceme být. Vůle žít je pro mě chuť žít. Touha nezlomná, síla bojovat, síla vydržet. Někdy to stojí hodně sil, je opravdu snadné podlehnout, ale co nás nezabije to nás posiluje a posiluje i naši vůli.
Vím, že bez té myšlenky, vůle zůstat na tomto světě a ještě něco prožít, bych tu nebyla.
Když mě před 3 lety nechali v nemocnici s akutním, na životě ohrožujícím zánětem, taky jsem mohla podlehnout. Jenže jsem měla vůli bojovat. Nevzdala jsem to, zase mě to o kus posílilo. Možná jen díky tomu, jsem to tady nezabalila a ustávám veškeré zátěže života, protože mě posilují. S každou překonanou překážkou se cítím silnější a tím sílí i má vůle.
Je tak snadné odejít, těžší je však zůstat a žít....

Wiki