Není to paradox? Bát se neznáma...jak se můžu bát něčeho, když vlastně nevím čeho. Nedává to smysl.
Často se bojíme neznáma. Často se bojíme nových věcí. Ale často se taky bojíme ztratit kontrolu nad sebou. Nebo něčeho příjemného. A přestože racionálně víme, že příjemných věcí není třeba se bát, že se tím ochuzujeme o zážitek, bojíme se. Nevíme proč. Kde jsme k tomuto strachu vlastně přišli? Myslím, že naše strachy, které jsme si přinesli do života, potažmo do dospělosti, jsou z dětství. Jsme ovlivnění výchovou, a to tak, že někdy více, někdy méně. Abychom se báli nového, neznámého, nepoznaného, temnoty i slunce, světla světa.
Já jsem byla vychována k tomu abych neotevírala cizím lidem, abych se nebavila z cizími lidmi, ale zdravit bych měla každého. Nakonec to dospělo i tak, že jsem se jako dítě bála i známého sklepa, kde se bojím tedy i nyní v dospělosti. Tento vypěstovaný strach jsem si bohužel přenesla až do dospělosti a čím je člověk starší a s tímto strachem žije, tím hůře se jej zbavuje. Společnost nás také nutí ke strachům, protože jedině člověk, který se bojí, se dá lehce manipulovat. A tak nás média krmí bludy o tom, jak se co kde děje, co by se mohlo stát a nastat a vytváří v nás uměle strachy a obavy z čistě hypotetických hrozeb. Bojíme se neznámých věcí, aniž bychom chtěli, aniž bychom si to plně uvědomovali. Protože prostě takhle žijeme. Tohle z nás utváří mediální bubliny a politika a protože je pohodlnější žít v bublině strachu, než to prostě překonat, zkusit, tak si v tom zůstáváme a bojíme se mnohdy ani nevíme čeho. Bojíme se mnohdy všeho a ikdyž podvědomě mnohdy víme, že to je nesmysl, že není čeho se bát, strach nás začal ovládat.......
Napsala jsi to moc hezky...