Červenec 2017

Kdybych tak mohl/a změnit svůj život

27. července 2017 v 15:53 | Victoria |  Téma týdne
To je zas jednou téma, které mě padlo do noty.
Zrovna se potýkám s velkými a zásadními změnami ve svém životě. Je to těžké, protože si to těžké dělám sama. Ono opustit komfortní zónu, je bolestivý, i přestože vím, že nejdu z bláta do louže, ale z bláta na suchý vrchol hory pomalu ale jistě.
Taky jsem si dřív myslívala, jak je těžký změnit svůj život. Říkala jsem si, kdybych tak mohla...než mě kdysi řekl, že můžu.
Žádný "kdyby" prostě neexistuje. Změnit svůj život můžeme kdykoli se rozhodneme a jde to. Jo, někdy to bolí, ale nic není bez bolesti. Říká se, že co bolí, to sílí - ve fitness, ale i v životě to platí úplně stejně.
Každý máme možnost změnit svůj život, ale slovíčkem kdyby se nikam neposuneme.
Tak dlouho jsem rozmýšlela nad tím kdybych to a tamto takhle zkombinovala a kdybych tohle snížila na minimum, tohle rozjela na víc....že najednou přišla rána z čistého nebe a já neměla už žádné kdyby. Už to bylo buď na nebo, tak jak to v životě bývá, když kdyby odejde, protože ho tak dlouho omíláme a jsme postaveni před hotovou věc. Teď už vím, že je jednoduché začít měnit svůj život kdykoli se rozhodneme. Že slovíčkem kdyby si získáváme jen pomyslné alibi pro získání času a oddalujeme změny, o kterých si jen sníme a říkáme si kdyby tohle a kdyby tamto....

Vykašleme se na alibistická slůvka co by, kdyby, kdybych tak mohla a zkusme to. Udělejme to. Nevymlouvejme se a jednejme. Nic nejde hned, ale pomalými krůžky se dá vyšplhat i na Everest. Ale jen "kdyby" nestačí....

Strach z neznámého

1. července 2017 v 10:07 | Victoria |  Téma týdne
Není to paradox? Bát se neznáma...jak se můžu bát něčeho, když vlastně nevím čeho. Nedává to smysl.
Často se bojíme neznáma. Často se bojíme nových věcí. Ale často se taky bojíme ztratit kontrolu nad sebou. Nebo něčeho příjemného. A přestože racionálně víme, že příjemných věcí není třeba se bát, že se tím ochuzujeme o zážitek, bojíme se. Nevíme proč. Kde jsme k tomuto strachu vlastně přišli? Myslím, že naše strachy, které jsme si přinesli do života, potažmo do dospělosti, jsou z dětství. Jsme ovlivnění výchovou, a to tak, že někdy více, někdy méně. Abychom se báli nového, neznámého, nepoznaného, temnoty i slunce, světla světa.

Já jsem byla vychována k tomu abych neotevírala cizím lidem, abych se nebavila z cizími lidmi, ale zdravit bych měla každého. Nakonec to dospělo i tak, že jsem se jako dítě bála i známého sklepa, kde se bojím tedy i nyní v dospělosti. Tento vypěstovaný strach jsem si bohužel přenesla až do dospělosti a čím je člověk starší a s tímto strachem žije, tím hůře se jej zbavuje. Společnost nás také nutí ke strachům, protože jedině člověk, který se bojí, se dá lehce manipulovat. A tak nás média krmí bludy o tom, jak se co kde děje, co by se mohlo stát a nastat a vytváří v nás uměle strachy a obavy z čistě hypotetických hrozeb. Bojíme se neznámých věcí, aniž bychom chtěli, aniž bychom si to plně uvědomovali. Protože prostě takhle žijeme. Tohle z nás utváří mediální bubliny a politika a protože je pohodlnější žít v bublině strachu, než to prostě překonat, zkusit, tak si v tom zůstáváme a bojíme se mnohdy ani nevíme čeho. Bojíme se mnohdy všeho a ikdyž podvědomě mnohdy víme, že to je nesmysl, že není čeho se bát, strach nás začal ovládat.......