Jak dál v životě...

27. září 2016 v 21:42 | Victoria |  Brainstorming
...jak dál. To je otázka, kterou si kladu letos už podruhé. A je to stejná otázka na stejné téma. Téma mojí profese. Co dál a jak dál.
Masáže/terapie, kterým se věnuju, jsem se chtěla věnovat od jakživa. Sen jsem si splnila. Jenže pak přišel den, kdy jsem začala přemýšlet nad tím, zdali se tomu chci ještě věnovat. Věnovat ano, ale ne na profesní úrovni. Jenže co dál? Tak jsem si to porovnala v hlavě a věnovala se tomu dál.
V Lednu tohoto roku přišel ne zrovna lehký úraz, úraz páteře, kde jsem měla na výběr, litovat se a riskovat že skončím na vozíku, svěřit se doktorům nebo díky svojí profesi najít cesty, jak se s tím poprat. Tak jsem se poprala, začala si srovnávat hlavu a pracovat na přípravách projektu. Čas plynul, já po různých nezdarech našla svoji cestu i ve své profesi, tedy správně řečeno jsem si ji ujasnila a ponořila se zase do ní. A teď v Srpnu přišla další pecka, naplánovat termín na operaci kolene.
Tak jo, pár týdnů si pobudu doma, teda 2 týdny maximálně a pak začnu pracovat. Leč, člověk míní, moje hlava mění.
Jsem týden po operaci, koleno bolí jako by bylo 2 dny po zákroku a ne týden. Hlava se točí, ale především šrotí.
Že má co šrotovat. Situaci, ve který se nacházím a myšlenky na to, co bude dál...co bude dál? Opět zvažuju pověsit masérskou činnost na hřebík. Věnovat se tomu jen pro ty svoje ovečky, který ke mě občas zajdou domů, mít to jako koníčka a všechny svoje piplaný ovečky, ve fitku prostě nechat osudu, kolegyni a tak dál...prostě s tím seknout.

Je to dost těžký rozhodování, ale je potřeba to rozseknout. Zaměřit se víc na to, co jsem si vymyslela před 3/4 rokem s kolegou, a to projekt - hubnutí, tvarování postavy, jídelníčky a cvičení. Projekt, který mě urdží v tempu, pořád blízko oboru, blíž k věcem, který jsem chtěla vždy také dělat - cvičení, masáže k tomu všemu neodmyslitelně patří.
Ale ouvej, spuštění projektu se neustále posouvá, pořád je tam spousta práce nedokončené, grafika aby člověk kopal do zadku...já vím, že mám za zády obrovskou podporu. Že na dlažbě neskončím, hlady neumřu...ale nějak se živit musím. Alespoň do doby, než se projekt spustí a rozjede. Což nějaký čas taky potrvá. Nic není lusknutím prstu.

Těžké dilema. Nechci už se do ničeho nutit, dělala jsem celý život něco, protože jsem musela, protože se to čekalo, protože...pořád něco. Ale člověk na tomto světě je tu sám za sebe. Já jsem tu sama za sebe....jenže se o sebe taky musím postarat....no, asi bude lepší se na to vyspat....

WW
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama