Září 2016

Jak dál v životě...

27. září 2016 v 21:42 | Victoria |  Brainstorming
...jak dál. To je otázka, kterou si kladu letos už podruhé. A je to stejná otázka na stejné téma. Téma mojí profese. Co dál a jak dál.
Masáže/terapie, kterým se věnuju, jsem se chtěla věnovat od jakživa. Sen jsem si splnila. Jenže pak přišel den, kdy jsem začala přemýšlet nad tím, zdali se tomu chci ještě věnovat. Věnovat ano, ale ne na profesní úrovni. Jenže co dál? Tak jsem si to porovnala v hlavě a věnovala se tomu dál.
V Lednu tohoto roku přišel ne zrovna lehký úraz, úraz páteře, kde jsem měla na výběr, litovat se a riskovat že skončím na vozíku, svěřit se doktorům nebo díky svojí profesi najít cesty, jak se s tím poprat. Tak jsem se poprala, začala si srovnávat hlavu a pracovat na přípravách projektu. Čas plynul, já po různých nezdarech našla svoji cestu i ve své profesi, tedy správně řečeno jsem si ji ujasnila a ponořila se zase do ní. A teď v Srpnu přišla další pecka, naplánovat termín na operaci kolene.
Tak jo, pár týdnů si pobudu doma, teda 2 týdny maximálně a pak začnu pracovat. Leč, člověk míní, moje hlava mění.
Jsem týden po operaci, koleno bolí jako by bylo 2 dny po zákroku a ne týden. Hlava se točí, ale především šrotí.
Že má co šrotovat. Situaci, ve který se nacházím a myšlenky na to, co bude dál...co bude dál? Opět zvažuju pověsit masérskou činnost na hřebík. Věnovat se tomu jen pro ty svoje ovečky, který ke mě občas zajdou domů, mít to jako koníčka a všechny svoje piplaný ovečky, ve fitku prostě nechat osudu, kolegyni a tak dál...prostě s tím seknout.

Je to dost těžký rozhodování, ale je potřeba to rozseknout. Zaměřit se víc na to, co jsem si vymyslela před 3/4 rokem s kolegou, a to projekt - hubnutí, tvarování postavy, jídelníčky a cvičení. Projekt, který mě urdží v tempu, pořád blízko oboru, blíž k věcem, který jsem chtěla vždy také dělat - cvičení, masáže k tomu všemu neodmyslitelně patří.
Ale ouvej, spuštění projektu se neustále posouvá, pořád je tam spousta práce nedokončené, grafika aby člověk kopal do zadku...já vím, že mám za zády obrovskou podporu. Že na dlažbě neskončím, hlady neumřu...ale nějak se živit musím. Alespoň do doby, než se projekt spustí a rozjede. Což nějaký čas taky potrvá. Nic není lusknutím prstu.

Těžké dilema. Nechci už se do ničeho nutit, dělala jsem celý život něco, protože jsem musela, protože se to čekalo, protože...pořád něco. Ale člověk na tomto světě je tu sám za sebe. Já jsem tu sama za sebe....jenže se o sebe taky musím postarat....no, asi bude lepší se na to vyspat....

WW

Žít svůj život

27. září 2016 v 15:23 | Victoria |  Téma týdne
Žít svůj život. Hodně lidí ani nemá ponětí co to vůbec znamená? A co to vůbec znamená? Žít svůj život?....taky jsem si tím prošla, abych pochopila, co tento výraz znamená.
Na světě jsme tu sami za sebe, ať máme rodinu, děti, přátele...vždy jsme tu především sami za sebe. A ačkoli se to zdá jakkoli sobecké, my jsme zde na prvním místě. Musíme žít taky za sebe. Mít čas na svoje koníčky, přátele. Svoje chvilky, kdy jsme jen pro sebe, za sebe se sebou. Jenže, lehko se řekne, hůře se udělá.
Spousta lidí bude oponovat, ale že se musí starat o děti, takže na nějaký žití jen pro sebe můžou zapomenout. Jiní zase, že se musí starat o toho, tamtu a tamtoho. Ne, nemusí. Pořídit si děti, byla volba každého, kdo ty děti má, ale nemělo by to znamenat vykašlat se na svůj život. Stejně tak po nás nemůže a nemá právo nikdo chtít, abychom se obětovali pro druhé jen proto, že se to od nás očekává. Nemůže po nás nikdo chtít, abychom se vzdali svého života jen proto, že naše stará babička potřebuje opečovat, naši staří rodiče potřebují péči. Oponování slovy "ale my se o Tebe taky starali když jsi vyrůstal/a" jsou dosti sobecká slova, kterými se v nás snaží vzbudit pocit viny. A my jim na to dosti často skočíme a jejich vydírání a pro nás pocit viny. Přece nebudeme žít svůj život, když se musíme postarat o druhé - děti, rodiče, prarodiče.

Oprátka ze strachu

27. září 2016 v 10:46 | Victoria |  Téma týdne
Zvláštní téma tohoto týdne, mě ale přimělo zamyslet se na tím, čím se spousta lidí, mne nevyjímaje, svazuje. A to zcela dobrovolně. Je to STRACH. Slůvko skloňované ve všech různých situacích života, ať už našeho nebo druhých.
STRACH. Co to je? Je dobrý, je špatný. Může nám hodně pomoci, může nás ale srazit doslova na kolena.
Já jsem byla vychovávána v tom, mít strach. Nebavit se s cizími lidmi na ulici (stejně jsem to dělala), nechodit sama v noci po ulicích města (stejně jsem to dělala) a neotvírat nikomu, když jsem sama doma (to jsem taky dělala). Pořád mě byly vnucovány nějaké strachy. Na jednu stranu jsem chodila po nočních ulicích, protože tam byl klid, ale pak jsem se bála ve sklepě našeho paneláku. Strach se ve mě přetransformoval do různých a nesourodých forem, které k sobě absolutně nepasovaly.
Na jednu stranu jsem neměla problém se v 21 sbalit a odstěhovat od rodičů na vesnici za chlapem, kterého jsem znala všehovšudy 3 měsíce "i s cestou", ale pak jsem se bála jít do sklepa a říct, rodičům, co se u nás doma děje.
Postupem času, co se nám v životě děje máme na výběr, buď se svému strachu můžeme postavit, ale často ovlivněni výchovou a okolím a člověk místo aby se tomu postavil, bojí se bojovat se strachem, postupně se jím nechává sžírat...vlastně často máme strach, překonat strach. A tím si krásně utahujeme kolem svého života smyčku strachu a dostáváme se do "krásně" bludného kruhu...
Strach bychom měli využívat jako schůdky k lepším zítřkům, novým plánům, životním cestám, posunům. Strach nás nemá ničit, sžírat zevnitř. Nemáme mít strach ze strachu, strach opustit jej. Má být hnacím motorem, ne naší oprátkou.
Ale nejtěžší je, překročit ten stín strachu, překročit vlastně jen svůj vlastní stín, vykročit na ten schůdek před námi nebo nasednout na ten projíždějící vlak....
Ne, strach nás nemá svazovat, škrtit, brzdit....má nám pomoci posouvat se dál....

Kdo vlastně jsem?

21. září 2016 v 15:17 | Victoria |  Téma týdne
Kdo vlastně jsem? Položit si tuto otázku není zrovna lehké. Každý odpovíme to, co nám ukládá společnost. Jsem učitelem, masérem, dělníkem...prostě tím, co mě živí, jsem svojí profesí, svojí prací. Ale odpověď na tuto otázku je mnohem, mnohem složitější, než se na první pohled zdá.
Nikdo nás nenaučil, říkat kdo jsme. Kdo jsme ve skutečnosti, jakým jsme člověkem. To se nenosilo. Nemluvilo se o tom.
Protože mluvit o tom, kdo jsem, znamená trochu se odhalit, obnažit, prozradit světu, že jsem člověkem, s duší a srdcem.
A kdo jsem já? Jsem člověk co má srdce, má city i pocity. Jsem zraněnou laní, co se snaží bojovat. Jsem bojovník s duší snílka, srdcem, které schytalo v životě již mnoho ran, úspěšná v lekci jménem život. A proč si myslím, že jsem úspěšná zrovna v této lekci a ne ve své profesi? Protože ve své profesi je úspěšný každý ten, kdo se jí věnuje s láskou a dělá ji rád. Ale úspěšná v lekci život, to je postoj. Názor, můj vlastní názor a pocit. Úspěšná proto, protože jsem to i přes všechny zkoušky, házení klacků pod nohy, přes všechny facky, kopance a slova okolí "vzdej to, nemáš na to", nevzdala a šla dál. Neustále se posouvám. Ano, někdy udělám jeden krok zpět, ale za to udělám poté 3 vpřed. Někdy víc někdy míň...ale nikdy nejdu zpátky.
Jsem člověkem co se nezvdává, ikdyž stojí jednou nohou nad propastí a má chuť skočit, jsem bojovník, protože tohle je má cesta, zasloužit si vše. Jsem žena, krásná, co si své místo v životě musela vybojovat už při svém narození.
Jsem snílek, nedůvěřující lidem, protože mě moc zklamali. Jsem člověk, co hledá cestu sama k sobě a co by rád znovu věřil a miloval. Jsem nejen terapeutem těla, jsem i sportovcem, jsem dcerou, vnučkou, neteří, kamarádkou i přítelkyní.
Jsem jediný originál na světě, protože každý jsme jedinečný. A především, jsem tím čím chci být a můžu být i čímkoliv jiným....
Prostě jsem...nejen moje profese, nejen osobnost. Jsem to JÁ...

Strach z vlastních myšlenek

9. září 2016 v 9:56 | Victoria |  Téma týdne
Docela těžký téma. No, možná jak pro koho. Pro mě létama prověřený z vlastních zkušeností.
Potýkat se s vlastníma myšlenkama, pozorovat je, nechat je plynout. Nechat je vyplout na povrch, vynořit na světlo světa, hvězd a nebe - jedna z nejtěžších věcí pro mě.
Naše myšlenky dokáží být hodně záludné, ty moje utíkají tam, kam se mnohdy ani já sama neodvážím, tam, kde bych si sama měla sjednat pořádek a pustit tam trochu světla.
Moje myšlenky se čas od času vynoří s nejtemnější části mojí duše, to má pak grády. Protože tato temná stránka není příjemná, je lepší se s ní nepotkávat nebo ji jednou pro vždy vyčistit, prosvětlit a uzavřít....tyto myšlenky jsou ale součástí mne, přesto mě dokáží pěkně vylekat, někdy až vyděsit.

Člověk by se jich neměl bát, měl by je pozorovat s povzdálí, jak si plynou. Nechat je projít kolem, nebát se jich, jsou to přeci jen myšlenky...ale někdy mají podobu démona nebo nezpracovaných strachů.
Včera večer, v noci mne v určité chvíli, v určité situaci vyskočila myšlenka, že nenávidím muže. To mě natolik vyděsilo, že jsem ji nakonec nechala viset nad sebou jako Damoklův meč, ona se začala formovat s tím, jak jsem ji nejdříve nechala a zkoušela se jí nebát, pustit emoci, ve tmě promítnout do slz a energie.... Bylo to poprvé, co jsem se poprala se strachem z myšlenky, přijala jsem ji a zpracovala a pochopila co se to dějě. Není to nenávist vůči mužům obecně, jen vůči těm, kteří mě tak zranili a zlomili mě, strach ze vzpomínek na to, které se v určitých situacích vynoří a přetransformují.
Ukázalo mě to, že mít strach z vlastních myšlenek je nesmysl, že by je člověk měl přijmout nebo jen pozorovat z povzdálí a ony se sami postarají o to, co se s nimi stane...někdy je lepší nechat je odejít....
Teď už vím, že se nebudu bát myšlenek z mý nejtemnější části duše, sice tuto část nechci nikomu odhalit, ale nechám je vyplout když bude potřeba, nechám je plynout a když bude potřeba, zpracuji je a prosvítím světlem. Neboť to, čeho se nejvíce bojíme, to sílí...myšlenky mají tendenci se transformovat do skutečnosti, zvláště nejvíce ty, kterých se bojíme....přestože my máme moc je ovládat a změnit...