Srpen 2016

Přílišná očekávání

28. srpna 2016 v 22:46 | Victoria |  Brainstorming
Přílišná očekávání. Jsme jich plní. Neustále něco očekáváme. Ať je to polibek po ránu od partnera, na rozloučenou, jen tak pro radost. Nebo když pro někoho něco uděláme. Neustále za to čekáme nějaké ohodnocení, poděkování, odměny....
Umíme vlastně žít bez očekávání? Musí automaticky za něco, co uděláme následovat okamžitá odměna na kterou tak lačně čekáme?
Kdo nám řekl, že takhle to chodí, že takhle je to správně.
Přeci, když něco dělám, tak to dělám protože chci a ne pro to, že za to něco očekávám. Dávat máme bez očekávání, protože když dáváme, nemusí mít ten druhý pocit, že nám něco musí vracet. Takhle by to být nemělo.

Dávejme bez očekávání, přijímejme bez pocitu nutnosti oplácet. Jedině tak vytvoříme rovnováhu a vrátí se nám to ve chvíli, kdy to budeme potřebovat, ale nebudeme to očekávat. Nejméně hodnotné slova, věci, činy či dary jsou ty, které jsme očekávali jako odměnu za něco nebo jako "povinnost".
Jak můžeme žít svobodně, krásně a plně, když neustále něco očekáváme? Ne, není to tak, že ten druhý by bral vše jako samozřejmost nebo my, ale je to o tom, že přijímám vědomě, že si to zasloužím bez povinnosti cokoli okamžitě vracet a dávám, protože to tak zrovna cítím. Chci a nic za to nečekám.
Jenže naše společnost nás vychovává a směřuje jinak. Že musíme okamžitě něco vracet, oplácet, jinak jsme nevděční. Ale kam se pak vytratila ta upřímnost z toho co dělám - ať už se jedná o příjímání či dávání? To potom celé postrádá smysl. Neustále se něčím svazujeme a jak pak můžeme žít svobodně, volně a nechat si do života cokoli proudit?

Vše má svůj čas a své místo....tak to je a nic se nedá vynutit. Nečekané poděkování udělá větší radost než to vynucené..,pusa na rozloučenou, která je spontánní nám udělá větší radost než ta, na kterou čekáme, protože nám někdo řekl, že to je "slušnost"...a tak by se dalo pokračovat se vším kolem dokola....

Neočekávajme, nedávejme cokoli s pocitem, že okamžitě za to musí následovat odměna...nevytvářejme očekáváním jakékoli dluhy na světě a bude se nám žít lépe, lehčeji a volněji a vše bude fungovat líp...

W.

...aneb jedno takové malé Nedělní zamyšlení při transformaci mýho života....je to už skoro 10 měsíční pecka a až to jednou shrnu, bude to hustý....

První vzpomínka

28. srpna 2016 v 22:31 | Victoria |  Téma týdne
První vzpomínka...téma, které je propíráno dnes a denně. Vzpomínat neustále na něco. Já raději moc nevzpomínám. Při tomto tématu se mě vybaví věci, které bych raději zapomněla. Pokud by se mělo jednat o první vzpomínky jako takové.
Pokud je to první vzpomínka na seznámení s manželem, první vzpomínka na poslední školní rok nebo na závažná rozhodnutí překopat svůj život k lepším zítřkům, to je už jiná.
Já to pojala asi tak jak mě to přišlo na mysl...takže první vzpomínka jako taková, která mě utkvěla v hlavě jako jedna z prvních zážitků v mém životě. Dětství, které nebylo zrovna lehké. Po zdravotní stránce.

Ale otázka je, zdali je to, co si vybavujeme skutečné, protože vzpomínky se nám utvářejí podle vyprávění rodiny, přátel, fotek. Slévají se jedna do druhé, spousta věcí je vytěsněna. Tedy alespoň v mém případě, protože kdyby ne, asi bych se dávno zbláznila. Vzpomínky na tyto zážitky se mi slily v takovou zvláštní hroudu něčeho...jako třeba mravenci v koupelnách Fakultní nemocnice. Zajímavé, nevím kde k tomu můj mozek přišel, ale pamatuji si to. Dlouhé nemocniční chodby a fronty na šílená vyšetření, nepříjemné sestřičky, doktory a šílené blafy v přeplněných jídelnách.
Holku na pokoji, co mě neustále brala pití, které nám tam nosily sestřičky.
Zavřené dveře těsně předtím než jsem se stihla dokoulet ke dveřím, jen zahlédnuté tváře rodičů, kteří tam zamnou nemohli. Ten smutek a zklamání, 6ti leté holky, která tam byla sama....a sestry jí neřekly, máš tam rodiče, jen předaly tašku s oblíbenou růžovou kočkou, která v nemocnici nakokec musela zůstat - proto nemám ráda kočky? Kdo ví....

Tohle jsou mé první vzpomínky, na věci, které bych raději vymazala z paměti úplně, ale nejde to. Pomíchaly se, ale jsou věci a prožitky, které smazat ani promíchat nejde. Jen jejich intenzita se zjemní...ale vzpomínky zůstanou...napořád...

Wiki