Zkus to znovu....zkouším to znovu a znovu. A nezvdávám se. Jsem těsně před vrcholem. Ale nejtěžší to nezvdat. Člověk to nechce pořád zkoušet dokola. Nechce pořád dělat ty samé chyby, které ho vrací zpátky, tam na začátek.
Tak se nevzdává. Ono se říká, že jednou se štěstí unaví a sedne i na vola...tak doufám, už těch začátků neustálých zkoušení vyhrabat se na tu horu a udržet se tam, mám plný kecky. Už docházej síly...ale to si říkám pokaždý když se zase do něčeho pustím. Jenže pak polevím. Nemám možná dostatečnou vůli, nebo se najde někdo, kdo mě skopne zpátky na startovní čáru...a víte kdo to je? Já. Já sama sebe vždycky vrátím na začátek, svojí nedůsledností, leností, lehkovážností, svým strachem z onoho vrcholu a malého vítězství a možných úspěchů a tak to zkouším pořád dokola.
Ale už nechci. Nechci se bát úspěchů, lidí co závidí, namyšlenosti nad úspěchy, neb kdo jiný nás pochválí líp než my sami sebe....

Začátky jsou fajn. Ale když jich je moc z jedné startovní čáry na jedné cestě, která je přesto pokaždé jiná, přestanou být fajn.
Říká se, že to nevadí, že to nevyšlo, vždycky můžeš začít od začátku. Ale člověk nechce pořád dokola začínat. Chce taky jednou něco dokončit a pak to jen dotahovat k dokonalosti a pořád a pořád to pilovat, posouvat, měnit a zdokonalovat....ale ne pro to, aby mohl v zápětí zakoušet něco jiného, ale aby to, co konečně po všech těch pokusech dotáhl na vrchol, to opečovával, dotvářel, tvaroval, upravoval, hrál si s tím...
já to většinou vše vzdám a vím, že to je špatně..