V tuhle hodinu, sedím na posteli, poslouchám hudbu a došlo mi, že jsem dloooouho nic nenapsala.
Nějak mi už ale začalo psaní chybět. Ale teď o čem psát? Stalo se toho tolik.
Změť myšlenek, pocitů, stavů radosti, smutku, loučení i bolesti zmítá mou duší, mojím srdcem....
Byly dušičky, svátek zemřelých na které myslíme...a já nezapálila svíčku. Ne fyzicky, ale ve svém srdci ano. Jak ty roky utekly, a nejsou to ani roky dlouhé...
Letí to, ten čas...každý den se stane něco nového, co nahrazuje to staré a my si ani neuvědomujeme mnohdy jak ten čas utíká.
Zamotalo se mi to vše, vše dohromady, ta cesta co jsme doposud všichni ušli...moje cesta byla kamenitá, skalnatá, se srázy a strmými, s kopci i řekami, které ledacos odnesly.
Ale cestu jsem ušla, došla až sem a čeká mě další cesta, cesta životem.
