Listopad 2014

Boj o lásku a důvěru...?

11. listopadu 2014 v 13:28 | Victoria |  ...o životě...


Je skutečně nutný o lásku bojovat? Nelze si ji jen zasloužit a mít ji?
Jako se láska musí opečovávat, stejně tak se buduje důvěra.
Důvěra ve vztazích je jejich základním kamenem, ale asi nepřichází ruku v ruce s láskou....
Je to běh na dlouhou trať, já vím. Důvěra je jako stavba domu, může jii ledacos velmi lehce zhatit, zastavit její budování nebo ji také zbourat jako vichřice dokáže zničit les.
Bez důvěry není lásky, bez lásky není důvěry....ale o lásku se přece nemá člověk bít? Nebo ano?
Láska je křehká věc, záležitost, cit, pud...těžko říct jak to nazvat.
Po všech peripetiích co má člověk za sebou, je těžké se zamilovat, čím je člověk starší, tím se více bojí, když má hodně špatných zkušeností....tím hůře se získává jeho důvěra.

Přesně v této pasti jsem. Potkala jsem někoho, kdo se hodně zklamal, stejně jako já, možná více možná méně, nelze poměřovat....o mojí minulosti ví dost, na to, aby byl opatrný, ale ne dost možná na to, aby si mě více vážil a důvěřoval mi.
Na druhou stranu, já také, občas řeknu, udělám věci, které tak zcela nemyslím, nemyslím je zle, nechci ublížit, nelžu, ale mnohdy vyniknou, vyzní úplně jinak, než jak je člověk myslel, ve snaze ochránit sám sebe a především toho druhého. Ale pak z toho vznikají nedorozumění, nepochopení a budování důvěry dostává trhlinky.
Jak ale s tímto bojovat? Není to přeci jen boj s větrnými mlýny? Lze s tím bojovat, časem to napravit a tu důvěru si získat?
Ale jak na to? Já už nevím, jsem zoufalá, smutná...probrečený večer, divnosnová noc a těžké ráno s těžkou hlavou člověku nepřidají.
A tak se z toho musím vypsat.
Udělala jsem v životě mnoho chyb, v lásce také. Věřila jsem, milovala jsem, ubližovala jsem. Poučila se a hodně. Začínám opět věřit tomu, čemu jsem kdysi věřila, a to lásce čisté a upřímné a věrné...třeba i na celý život, zbytek života. Jenže pak řeknu něco, udělám něco....co si podle některých protiřečí s tím, co vyznávám....moje slova pak přicházejí vniveč. Bohužel jen vlivem špatných zkušeností druhé strany, skeptičností k tomu, že když člověk jednou nějaký byl, bude takový i dál....ne, já taková nikdy nebyla, jen prostě člověk si každý projde nějakým obdobím, poučí se z něj....
I teď je to pro mě velkou školou jen se teď ptám. MÁ CENU O LÁSKU TAK STRAŠNĚ BOJOVAT, TAK MOC ŽE TO ČLOVĚKA BOLÍ, TRÁPÍ SE A BOJÍ SE, ALE PŘESTO TO CHCE ZKUSIT? AČ JE VÝSLEDEK VELMI NEJISTÝ A VRATKÝ.
Ale varianta, vykašlat se na vše taky není řešením, přece se jen tak lehce nevzdám něčeho, o čem jsem snila...skvělého muže, který mi za to vše asi stojí a já mu zkrátka dokážu, že to jaké mám období života za sebou je pryč, že jsem díky tomu všemu hodně pochopila a že stále a znovu s ním začínám věřit na tu čistotu, upřímnost a hlavně věrnost....otázka je, jestli on, o to opravdu stojí, jestli to chce a zkusí se aspoň trošku přestat bát. Vždyť jsme na to dva.
Oba se svými špatnými zkušenostmi, s chybami které neustále děláme....jsme jen lidi....
Jsme jen lidi, nedokonalí tvorové, kteří nežijí podle pravidel....a ve vtazích se pravidla dají do jisté miry nastavit...ale hlavně jde o komunikaci a upřímnost. Jen, někdy je upřímnost zaměňována z prostořekostí, hrubostí. Kulantností...a pak z toho vycházejí špatné výslekdy, ikdyž tak původně myšleny nebyly....

Podzim, láska, naděje na nový začátek...

5. listopadu 2014 v 16:10 | Victoria
...přišlo ráz na ráz. Ve cvhíli, kdy to člověk nejméně čekal. Přišla láska, něco jako láska...kdo ví.
Každopádně na toho dotyčného myslím kudy chodím, usínání bez něj jakožto i probouzení zdá se mi divné.
Prožívám období krásné, které již každý z nás snad zažil, jen opatrné.
Po všech nevydařených eskapádách v životě, po zkouškách a kopancích člověk je přeci jen opatrný a začíná znovu věřit, důvěřovat...sobě, svému úsudku a také tomu druhému. Tomu svému vysněnému princi

Ne, není to princ na bílém koni, na ty už dávno nevěřím, je to normální chlap, co si v životě taktéž zažil svoje, zklamal se ale tak moc, že bojí se věřit, uvěřit a naplno milovat...je to pochopitelné.

Já mám za sebou minulost divokou, špatnou i hezkou. Sama nemůžu říct, že bych kdy byla svatá, spíš vyvrhel do jisté míry, ale poučena, již nikdy nechci nic zažít ani jako oběť, ani jako ten, kdo to nedobro páchá, koná....a tak znovu začínám věřit.

Jenže, člověk ve své upřímnosti mnohdy o sobě prozradí víc než by bylo vhodné, i přesto, že ví, že zrovna toto ten druhý vědět nemusí, protože si sám něco prožil. Díky tomu, se jeho důvěra získává mnohem, mnohem hůře.
Ale jak toto překonat, vše asi zmůže jen čas, dokázat, že to co bylo bylo. Že člověk poučen, pouští se do nových vztahů s vyřešenou minulostí, dostatečně vybouřen a vůbec ne hrdý na to, čím kdysi byl, jaké chyby udělal....jen čas mu ukáže, že má láska je čistá, upřímná a že to co bylo kdysi, se nebude opakovat, protože je to zkrátka pryč a mělo by být zapomenuto.

Asi začínám cítit víc než jen krásnou lásku, mnohem víc...ráda jej mám víc každým dnem, každým setkáním, společnou nocí, společným ránem i společnými chvílemi. Ale strach je obrovský, strach z toho, že by to mohlo jednoho dne z jeho strany skončit, strach z toho, že nedokáže překonat strach a obavy a odevzdat se mi zcela, plně....vím, že to je krátká doba na to, co bych chtěla, ale začíná mě to trápit...pomaloučku, plíživě mě to začíná trápit, ale přitom sama vím, že důvěra je věcí velice křehkou, budujíc se nějaký čas....ne týden, možná ani ne měsíc....a my jsme na to spolu velice krátce, nedosahujíc času asi ne měsíc a půl...ale přesto člověk dostal novou šanci na lásku a chtěl by možná sobecky všechno hned...i po tom všem....kdo ví......

Já jen vím, co cítím, sama se učím důvěřovat a bojím se, možná se trápím víc sama tím, že se bojím věřit a jde mi to pomalu velmi pomalu, než tím, že on to má stejně....oba jsme se zklamali, oběma bylo ublíženo, ale život jde přece dál....ale chápu, má děti, už znám děti....o to je to pak těžší....

Vše chce čas. Společný čas, společné zájmy, chvíle, okamžiky....mluvit a učit se znovu milovat a věřit.
Novou šanci na nový začátek nepromarním a dám jí maximum, i když s relativně nejistým výsledkem....ale co je dnes jisté...jenom to, že jednou náš život skončí....

Znovu začínám věřit na lásku, lásku čistou, věrnou, upřímnou a pravdivou....potkala jsem ji. Nezvdám se jí, ne bez boje, vážím si jí, vážím si jeho...neuznávám nevěru, přetvářku, lži....a už bych to nikdy nechtěla zažít ani z jedné strany. NIKDY...

S láskou v srdci i na duši.

Wiki

Podzimní slova...

4. listopadu 2014 v 13:32 | Victoria
V tuhle hodinu, sedím na posteli, poslouchám hudbu a došlo mi, že jsem dloooouho nic nenapsala.
Nějak mi už ale začalo psaní chybět. Ale teď o čem psát? Stalo se toho tolik.
Změť myšlenek, pocitů, stavů radosti, smutku, loučení i bolesti zmítá mou duší, mojím srdcem....
Byly dušičky, svátek zemřelých na které myslíme...a já nezapálila svíčku. Ne fyzicky, ale ve svém srdci ano. Jak ty roky utekly, a nejsou to ani roky dlouhé...
Letí to, ten čas...každý den se stane něco nového, co nahrazuje to staré a my si ani neuvědomujeme mnohdy jak ten čas utíká.
Zamotalo se mi to vše, vše dohromady, ta cesta co jsme doposud všichni ušli...moje cesta byla kamenitá, skalnatá, se srázy a strmými, s kopci i řekami, které ledacos odnesly.
Ale cestu jsem ušla, došla až sem a čeká mě další cesta, cesta životem.