Květen 2014

Když prší...

28. května 2014 v 23:36 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
...když prší, mraky pláčou. Dopadají na nás slzy v podobě dešťových kapek.
Kapky deště, slzy mraků, smáčí cokoliv kam dopadnou.
Studí, hřejí, lechtají....mnohdy zavlaží.
Když prší, kapky vody, smývají z listů stromů vše...smutek, i bolest.
Nebe pláče, očistí vše zasedlé prachem, aby to mohlo zase volně dýchat.
Vzduch je čistší, svěžejší....když prší...
Sedím tu, u otevřeného okna a poslouchám ruch velkoměsta...kapky deště dopadají na zem, na okna...
Cítím déšt, vodu, slyším jak prší a pláču. Tiše, uvnitř sebe, navenek jen aby mě nikdo neviděl.
Slzy, jež odcházejí, odnášejí s sebou všechen smutek, bolest...smývají z duše trápení.
Stejně tak, jako když prší, když kapky deště dopadají na mou tvář....

Sebeláska....prostě úvaha či co :-)

27. května 2014 v 22:40 | Victoria |  ...o životě...
Není lehké si říct, že se skutečně máme rádi...nikdo nás to nenaučil, obvzláště ne moji generaci.
Všude na internetu kolují informace, články, rady a osvědčené návody na to, jak se mít rád.
Jak si přitáhnout do života více lásky, prosperity a všeho jen díky tomu, že se budeme mít rádi. Ale mnohdy nevímejak na to.
Máme špatné zážitky, hledáme v tom mnoho složitostí nebo je prostě jen pohodlnější nemít k sobě vlastně žádný vztah.
Spousta lidí mívá větší a lepší vztah ke svým mobilům, autům, motorkám, ale na sebe jaksi zapomíná.
Myslí si, že je zbytečné, proč taky. Narodili jsme se a proč se víc starat.

Někdo si prožil i ponižování, urážení a srážení sebevědomí a nabyl dojmu, že mít se rád nejde, je to zbytečné nebo divné a vůbec cokoliv jiné.
Já si prošla neustálým srážením své osobnosti také. Že jsem k ničemu, že ničeho nedosáhnu, že se nikam nevypracuju...a tak jsem s tím vyrůstala, vedla si svůj sebedestruktivní život, kdy jsem tomu všemu vlastně sama uvěřila a pak mě v tom ještě podporovali i moji muži....a ti, kteří se mi snažili říct, že nejsem špatná, nepoužitelná a podobně, měli smůlu, vyvracela jsem jim to....jo člověk v tom vyrostl, nevěřil sobě, nevěřil tomu, že by to mohlo být jinak.....
Ale pak, to prožíváte skutečně od partnera, jeho urážky Vám zašlapávají sebevědomí, necháte si ubližovat i fyzicky...až jednoho dne toho začnete mít dost...ale cesta nahoru je trnitá, neustále Vám někdo podkopává nohy....a když je Vám na chvíli hezky a sebeláskově, zjišťujete, že ty řeči, návody, slova, nejsou jen kecy, že ta sebeláska opravdu funguje.
Tak se člověk snaží, bojuje, jeho vnitřní hlásek mu podkopává nohy taky, protože se tam hezky zabydlela ta neláska....

A jednoho dne se to zlomí. Začnete se přijímat. Mít rádi své nedostatky, jizvičky, špíčky, vlnité vlasy a prostě se na sebe dívat jinak. Se zalíbením, víc o sebe pečovat a tělu dávat víc než jen palivo a občas spánek...hýčkat ho...a najednou se začne vše měnit. Začnete potkávat jiný lidi, víc si Vás váží, lepší se pracovní i finanční podmínky, líp se hubne a vůbec se víc daří vše, na co sáhnete....a je to lepší a svět je hned barevnější.

Nikdy dřív jsem tomu nevěřila, ale ono to vážně funguje. Najednou se vytříbí a vytřídí vztahy, přátelé a bohužel nebo i naštěstí se to projeví i v rodině...jo mnohdy to právě ta rodina nepobere, a vztahy ochladnou. Ale jen proto, že to je rodina, si nenechám od nich tu nelásku přece ne?

Je krásný mít se rád, milovat se, přijmout se a radovat se z maličkostí. A koukat jak se ten život lepší a žít ho :-)

....
Prošla jsem si sebedestruktivitou, fyzickým ubližováním, psychickým "terorem", ale dokázala jsem se tomu postavit hlavně uvnitř sebe, ne, nebylo to jednoduchý a očas to na člověka dolehne, taková ta pochyba...ale to, co už dokázal, je obrovským hnacím motorem a motivací....

LIDI, MĚJTE SE RÁDI, ŽIJEM JEN JEDNOU A STOJÍ TO ZA TO, IKDYŽ TO TŘEBA V TUHLE CHVÍLI NEVYPADÁ

................
Wiki

Svět za zrcadlem

24. května 2014 v 0:03 | Victoria |  Téma týdne
Původně mě vůbec nenapadalo, co na toto téma napsat.
Ale po dvou skleničkách vína a několika hodinách koukání do pc, respektive do "rozsypaného čaje" - rozuměj html kód, se asi člověk dobere k ledasčemu...

Svět za zrcadlem. Jaký asi může být? Z filmů, hlavně mého velmi oblíbeného a milovaného Phantom of The opera, si představuju temnou chodbu vedoucí do různých zákoutí. Temné, tajemné chodby s loučemi či svíčkami....tajemné dveře, možná odhalené tajemství.
Kdo ví, kdo za některými zrcaly ukrývá se. Je tam něco neznámého, nepoznaného nebo jen je to v našich fantaziích?
Já vždy toužila poznat ten vysněný svět za zrcadly hradů, zámků, svět tajemných chodeb, zákoutí...fantazie, strachu i nových objevů.
Leč to je jen fantazie.
Za zrcadlem obvykle bývá jen zeď, hromada prachu nebo také list s našimi tajnými přáními, které jsme si na Nový rok sepsali s tím, že si je na konci roku, respektive o půlnoční silvestrovské přečteme a zjistíme, zdali nám to skutečně vyšlo či ne....
Někomu se to plní, někomu ne...zkrátka svět za zrcadlem může být jakýkoliv.

Já osobně si myslím, že svět za zrcadlem může být i naše tvář, ta kterou necheme vidět. Ta, kterou nám nastaví někdo koho máme rádi, ale nemůžeme s ním být, protože jej nemůžeme vystát pro věci, které na sobě nesnášíme, ale nedokážem si je přiznat...to je svět za zrcadlem...respektive to druhými nastavené zrcadlo naší osobnosti, našeho chování a přístupu k lidem a k životu...odvracíme se od něj, vidíme v něm jen to, co sami chceme vidět, ale podívat se "za" je pro nás mnohdy těžký úkol, neb zpravidla přichází šok, prozření, rozčilení a kdoví co ještě....

Svět za zrcadlem může být stejně tak tajemný jako realita všedního života, je jen na nás, co tam chceme vidět....

Smutek...

21. května 2014 v 20:21 | Victoria |  ...o životě...
...a bolest, prázdno. Po lidech, co už mezi námi nejsou.
Jsou to velké bolesti. Jedna bolest, pomalu ustupující, střídá druhou.
V Červenci to budou 3 roky, co mi umřel mě blízký člověk, milovaný a úžasný. Ale člověk musí jít dál a vytváří nové vztahy a vazby.
Mezitím, aby toho nebylo málo, v prosinci odešel do věčných lovišť bratranec, ale začátkem února, teď to byly dva roky, milovaná babička.
Celé ty dva roky jsem ty svoje smutky držela, nepřipouštěla si, že mi chybí a nijak moc netesknila.
Jenže když někdo Vám poměrně blízký prožívá v tuto chvíli něco podobného, ono se to otevře.
Otevřou se stavidla bolesti a smutku a prýští to z Vás.
Asi je to správné, pustit to, konečně si to po více jak dvou letech odbolet...
Babička, ta milovaná babička, TA babička, co pro nás byla vším, bližší jak vlastní matka, dokázala nahradit i dědu, který odešel, když mi byly čtyři.

A teď tu tak sedím, prožívám si bolest a vzpomínám. Začíná mi docházet, že jsem s ní trávila po odchodu do Prahy moc málo času, ale nemá smysl si něco vyčítat....už ne, je to pryč. Nezbývá než doufat, že se tam...někde...jednou všichni potkáme....v lepším světě bez přetvářky, zrad a útrap dnešního světa.
Že tam, kde naši milovaní jsou, je jim lépe a že je budeme moci jednou obejmout a políbit, byť by to mělo být naposled......

Když mi bylo pět...

14. května 2014 v 18:16 | Victoria |  Téma týdne
Když mi bylo pět...byla jsem malá holka, která neměla žádné starosti ani trápení.
Ikdyž vlastně smutek ano, byl to cca rok, co mi umřel milovaný dědeček. A přestože si na něj moc nepamatuju, vzpomínám na babiččiny slzy pokaždé, když jsme od tam odjížděli. Protože nakonec jí zůstaly jen její děti a vnoučata.
Bydleli jsme tehdy v jednom malém městě a po Novém roce se stěhovali do stejného, kde bydlela i babička.
Na to si pamatuju. Sídliště ještě nebylo tak zcela zastavěno jako nyní, je postaveno na bývalém písečném lomu a na jeho pozůstatky už můžu jen vzpomínat....
Panelák, byl nový, do kterého jsme se stěhovali, moc lidí tam ještě nebydlelo, zabydlovalo se postupně. Bylo to zvláštní.
Měli jsme se sestrou svůj pokoj, ona z toho ještě rozum neměla, ale já ano, nedělit se o pokojík který byl zároveň i ložnicí a mít takovéto "svoje" malé království, ikdyž sdílené se sestrou.
Bylo to vše nové, pozitivum bylo, že to bylo blízko k babičce.
Ale co bylo těžké, byla na půl roku nová školka. V té staré učila moje mamka, takže to bylo fajn, ale najedou přijít mezi nové děti na pár měsíců, mezi nové učitelky, mezi novou partu.
Neměla jsem tam nikoho. Moje kamarádka z našeho původního městečka se stěhovala až na prázdniny, její rodiče měli asi více rozumu - nevytrhli a nevsadili na krátkou chvíli do nového a cizího prostředí mezi cizí děti do školky.
Byly tam již "party" dětí. Znaly se mezi sebou....a já takový paradoxně společenský samotář...který nebyl nikdy moc průbojný na to cpát se mezi již "hotové" party dětí, lidí...

Ale těch pár měsíců uteklo, začala škola a pro všechny nová etapa života.

Když nám bylo pět, nic jsme neřešili, žádné starosti, čistí a oproštění od všeho ošklivého dění....


Když mi bylo pět, vzpomínám si na spoustu šílených zážitků od doktorů....ale větší šílenosti se děly v pozdějším věku, možná o rok, dva později. Vzpomínky jsou živější.
V těch krásných pěti letech máme sice mnohdy už dost rozumu, ale pořád ne tolik, abychom si špatné vzpomínky uchovávali tolik, jako třeba v sedmi, osmi a později....

Jooo když nám bylo pět, to nám u nohou ležel celý svět.... :-)

Wiki