Leden 2014

...ani nevím...

30. ledna 2014 v 19:48 | Victoria |  ...o životě...
...jen si tu tak sedím... před chvílí jsem dopekla 3 plechy domácích housek, pletýnek, rohlíků :-)
Je to docela dobrý odreagování. K tomu pohodová hudba a jde to od ruky. Ale je to piplačka a pak to uklízení.
Pravdou ale je, že výsledek stojí za to, to se musí nechat.
Občas je potřeba si srovnat myšlenky a každýmu pomáhá něco jiné.
Mě pomáhá aktivita - pečení, úklid............hm a nějak mi nejde psát....tak asi končím a třeba se k tomu ještě vrátím...

Noc (TT)

18. ledna 2014 v 21:03 | Victoria |  Téma týdne
Tak je tu zajímavé téma týdne - NOC.

Noc nám skýtá spoustu možností. Možnost stát se na chvíli neviditelnými, ztratit se v temnotě. V jejích útrobách.
Někdy mám pocit, že mě spolkne, ale proč ne, člověk má tendence k útěku. Občas asi každý. Ale noc ve mě zesiluje pocit osamělosti, který ve dne tak silný není. Člověk je více pocitově obklopen vším okolo, v noci se to jakoby vše ztrácí, utápí ve mě.

Noc dodává věcem, situacím, prožitkům i chvílím se sebou samým úplně jiný rozměr. Vjemy jsou zesílené, noc nám dává neskutečnou moc. Přítežitost poznání....
Noc, noc temná, krásná i tajemná. Noc divoká a hluboká. Nekončící a nádherná. Noc plná zvuků, které se ve dne ztrácejí, aby v noci byly vnímány s neskutečnou silou tajemna i strašidelna. V noci nám nebe ukazuje hvězdy i měsíc, v noci vše dostává nový rozměr a je jen na nás jak ji využijem, prožijem............

Jen a jen na nás...........

Dešťová víla

17. ledna 2014 v 18:04 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
V roce 2010 vznikl tento text....jediný ručně psaný originál je uložen v podhůří Krkonoš :-) a přesto se s Vámi o toto dílo podělím...

Dešťová víla
Dešťová vílo, pojď ke mě blíž.
Cítím Tvůj dech a vím, že o mě sníš.
Cítím Tvou vůni, vím, že tu jsi, plná emocí, voníš deštěm,
sníš o mě stále, jsem Tvojí touhou i Tvým nočním děsem.
Dešťová vílo, slunce Tě vyhání, trápíš se a jen tiše sníš.
Pláčeš své slzy,
slané kapky deště Tvého ,
dopadají na horkou zem a slunce je osuší
a já pro Tebe zůstávám dál Tvým nenaplněným snem.
Vílo má, kde jsi, dešťová?
Plná něhy a romantiky, utíkáš před sluncem,
bojíš se mě, ale já jsem nevinen.
Dešťová vílo, pojď ke mě blíž,
vezmi mě za ruku ať vím, že se mě nebojíš...
Pojď a nesni už......

...krásná...

17. ledna 2014 v 18:03 Moje poetické chvíle...
Jsi hebká jako nebe samo.
Krásná jako křišťálové paprsky
odrážející se na hladině moře.
Klidná a něžná jako mírně šplouchající vlnky.
Lehce se třpytí, plují dál po hladině….neodcházej.
Pluješ dál, něžná. Ticho, jsi pryč, jen ty nádherné
vlnky mi zbyly. Křišťálové paprsky,
jen ty mi zbyly, něžně se odrážejí od hladiny,
Tvá tvář se v nich zračí.
Sbohem má překrásná, plující….lásko…nevinná.
Wiki
31. červenec 07, Přístav Pasohlávky, Vodní nádrž Horní mlýny

Řeka...

17. ledna 2014 v 18:03 Moje poetické chvíle...
Život plynoucí jako řeka tekoucí divokou přírodou, neznámou krajinou.
Život lehký jako vánek nebo pírko snášející se k zemi.
Smutek odplout nechej řeknou, která jej odnese neznámo kam.
Žij si život svůj, pluj životem jako ta řekla teče přírodou.
Překováná překážky a nepláče, zvládá spády i bouře ikdyž radostí ze života neskáče.
Žije si svým životem, bez ohledu na život.
Pluje si okolním světem a nečeká na nikoho.
Život prožívat a ne přežívat, žit ho na plno,
nestavět si překážky,
být sám sebou a užívat si zastávky.
Tak už jdi a žij a prožívej,
zažívej dokud můžeš, protože to JDE!!!
Jen se nelituj, nestrachuj neb se tím jen omezuješ!!!
NA NIC NEČEKEJ!!! A ZAČNI ŽÍT!
Wiki

Poušť a klid...

17. ledna 2014 v 18:02 Moje poetické chvíle...
Kůň běžící pouští, po rozpáleném písku cválá vstříc svému domovu.
Žene jako vítr o závod, hříva mu vlaje. Je to černý plnokrevník, plný síly a života.
Rozpálená poušť, rozžhavené slunce, samota, ticho, pusto a klid...
Jen ten nádherný hřebec toužící spatřit svůj krásný domov.
Supi kroužící nad pouští, čekají až to vzdá.
Je bojovník, běží dál, co mu síly stačí.
Touha po domově, žene ho kupředu...

Být hrdý na sebe - co to znamená...?

17. ledna 2014 v 18:02 ...o životě...
Nedávno na mě přišla taková myšlenka ohledně hrdosti sám na sebe. Možná díky tvrdé práci na sobě a možná také s přispěním mé úžasné terapeutky, vznikla tato úvaha na toto téma...
Co to znamená, být na sebe hrdý?
Co to znamená být na sebe hrdý? Pyšný? No, to je docela těžká otázka, ale určitě to neznamená být namyšlený a každému vykládat co už mám a čeho jsem dosáhla. Neznamená to se povyšovat nad někoho nebo se tím vyloženě vychloubat. Ne a ne, je to o vnitřním pocitu, že jsem dobrá, že se dokážu vnitřně poplácat po rameni, že jsem něco dokázala a umět si vážit toho co jsem dokázala, ale přitom zůstat stát nohama pevně na zemi.
Nevím … proč na sebe neumím být hrdá. No možná to umím, jen jsem to nikdy nezkusila z nějakého strachu nevím z čeho. Čeho se sakra pořád bojím? Mám strach se radovat jen tak ze života, mám strach být na sebe pyšná, mám strach být šťastná a veselá a mám strach vůbec žít a hodit vše, co je zamnou prostě za hlavu. Proč se toho bojím? Co ten můj strach má znamenat? Strach nás do jistý míry má chránit, ale od kdy už nás nechrání, ale jen brzdí v životních posunech, to už je na našem uvážení. Ale to co já prožívám, není strach, je to zbabělost a možná i do jistý míry pohodlnost.
Jsem umíněná a paličatá. Jedu si na svým a nedokážu dát druhému najevo že jej potřebuji jen proto že jsem hrdá. Ale hrdost není vždy na místě. Není přece špatné ukázat tomu druhému, že ho taky potřebuju, od toho ten druhý tu je aby nám pomohl nebo my jemu.
To že jsem se v životě zklamala, neznamená, že se to stane znovu. Že se ke mně lidi nezachovali dobře neznamená, že se to bude opakovat. Jsem přece poučená a už si nenechám spoustu věcí líbit. Už nebudu trpět něco jen pro to, abych nebyla sama nebo cokoliv jiné.
A to že mi zemřeli lidé, které jsem měla ráda, ale nedávala jsem jim to dostatečně najevo? No, s tím už bohužel nic neudělám, ale můžu to svým způsobem napravit tím, že to budu dávat najevo aspoň lidem, kteří jsou na živu a které mám ráda, protože nikdy nevím kdy o ně můžu taky přijít a kdy už jim to nebudu moct říct. Vždyť není nic špatného na tom, projevovat kus lásky osobě blízké a říkat jim to, když se mi zlíbí a kdy po tom zatoužím. To přece lidi sbližuje a dává jim to pocit důležitosti jich v našich životech, a proto také vztahy mohou lépe fungovat. Nemůžeme je brát jako samozřejmost. Protože samozřejmostí to není. Samozřejmostí může být ve vztazích podpora, když je potřeba, ale láska, ta se musí najevo dávat, ta se nesmí brát jako samozřejmost. Je strašně křehká.
Došlo mi, že nemyslím do důsledků, nepřemýšlím a nemyslím na zadní vrátka. Nemám priority a špatně si je stanovuji nebo s nimi špatně pracuji. A to by se mělo změnit. Je potřeba na tom zapracovat. Hlavně myslet na nějaké rezervy, které se dají vzít ledaskde. Jen člověk musí trochu přemýšlet, pak to jde docela snadno a bez potíží. Jedině s nimi se dá pak lépe žít a pracovat. A myslím, že vždy je možné je vytvořit, teď mi to došlo, jen je třeba se s tím naučit pracovat a usilovně na tom pracovat.
Nejsem chudinka, nejsem křehká květinka. Nepotřebuju někomu dokazovat jestli jsem lepší nebo ne, je jedno za kolik peněz mám na sobě oblečení nebo jaký mám telefon, to jsou jen pomíjivé hodnoty. Důležité je jestli se mám ráda a jestli se beru taková jaká jsem. Jestli si umím ze sebe udělat legraci, neurazím se kvůli každé blbosti a také že život se nesmí brát příliš vážně, neb z něj stejně nikdo nevyvázne živý. Jednou nebo později….na to trápení je život až příliš moc krátký.
Život se má na plno užívat, radovat se z maličkostí na které jsme zapomněli že vůbec na světě jsou. Prožívat každou chvíli na plno a netrápit se malichernostmi. Nestěžovat si, vždy se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř a nestěžuje si, ale bere život s nadhledem a jaký je, protože některé věci se nedají změnit a ty které se změnit dají tak není potřeba se jimi trápit, ale postavit se jim čelem a změnit je…
Možná ač se to nezdá mi konečně začíná svítat v hlavě, možná jsem potřebovala další životní facku. Uzavřít definitivně jednu životní kapitolu, která celé roky nebyla uzavřena. Pochopit více věcí a podívat se na ně i z jiného úhlu pohledu, protože to jde. Nevymlouvat se že to nejde, ale zkusit to.
Život nám přináší různé zkoušky a je jen na nás jak se s nimi popereme. Rozhodně nemá smysl se litovat, na to může být času vždycky dost ale až nakonec pokud jsme proto udělali opravdu ale opravdu maximum, otázkou ale zůstává, jak se to pozná. Život je o nekonečných kompromisech a snaze něco změnit nebo se někam posunout. Bez toho by to nebyl život….
V Rosicích dne 7.4.2013 večer
Wiki

Překonání sebe sama...

17. ledna 2014 v 18:01 ...o životě...
Překonávání sebe sama….
Možná i tak by se dalo nazvat moje první tetování...
Celý svůj dosavadní život jsem toužila jej mít. Ne proto, že ho mají ostatní, to v době kdy jsem po něm zatoužila nebyl zas takový hit jako mi přijde dnes….ale chtěla jsem se něčím odlišit, nezapadat do škatulek nebo do řady….vybočovat, ale zároveň ne výrazně, nebýt vidět…proto, to tetování, na místě, které se dá krásně zakrýt, ale zároveň může být vidět když budu chtít, ale nebude to dáváno výrazně na odiv…
Tak jsem se po těch dlouhých 13ti letech odhodlávání se, konečně dostavila do Tattoo salonu.
Tatér Láďa - velmi fajn člověk, semnou probral vše okolo….a začal samotný proses, doladění obrázku, nátisk…a pak už ono vytoužené tetování.
Můžu říct, že jsem se bála jako když jdu k zubaři…ale nebylo to tak hrozné jak jsem se celá léta nevím proč, bála. Ale byl to velmi zajímavý a pro mě i jistým způsobem transformační proces…Proces, při kterém člověk prožívá bolest, která se jen těžko popisuje, chvílemi to bylo až paradoxně docela přijemné ale ty stavy…uvolnění emocí při mém kvílení - a propos Láďa to nazval zpěvem a líbivým bez ironie, zcela vyjímečně :D - a zpracování emocí a jejich transformace do vyjádření bolesti mě posunuly o kus dopředu.
Měla jsem po skončení zvláštní pocit, že se semnou něco stalo, že jsem prodělala nějakou změnu…možná jsem i jistým způsobem dospěla. Kdo ví…jen vím, že člověk vydrží víc, než si myslí a dokáže si představit, toto moudro vím sice už léta, ale neustále se o tom na vlastní kůži (a to doslova) přesvědčuji…a každá taková bolest - ať je psychická nebo fyzická nás posunuje v životě zase někam jinam. Jen je potřeba se tomu nebránit a zkrátka si to jen prožít protože se tomu stejně neubráníme. Když si to prožijeme, ono to tu bude jen nezbytně dlouhou dobu a pak to odejde…odmítáním jen prohlubujeme agónii….
Tak jsem to celé vnímala já a muselo to ven :D
Wiki

Čas (ne) plyne stále rychleji...

17. ledna 2014 v 18:00 | Victoria |  Téma týdne
No toto téma je přímo ušité na dnešní dobu....
Den má stále 24 hodin jako měl, když jsme byli malí, hodina má stále 60 minut a minuta stále 60 vteřin...ale nám se zdá, že se ten čas, jakoby zrychlil. Jak je to možné?
Neustále dnes spěcháme, jsme pořád k "dispozici" na mobilních zařízeních, faceboocích a jiných sítích a nějak zapomínáme na to občas "vypnout".
Jít jen tak do přírody a zahodit veškerou techniku a jen se kochat, poslouchat zvuky.
Tohle jsme prožívali jako děti, teda asi ne všichni, ale moje generace ano - nebyly mobily, počítač měl doma opravu málokdo - spíš vip :-) a vystačili jsme si venku s gumou a pár kamarády....a ten čas se zdá, plynul nějak pomaleji.
Proč máme pocit, že teď nic nestíháme? Že se vše tak zrychlilo? Udělali jsme si to sami. Neustále se za něčím honíme, neumíme se jen tak zastavit na kus řeči, nebo si jen tak sednou na kafíčko s knížkou a nic neřešit...pořád musíme něco řešit, koukat do těch krabiček - telefonů, tabletů, notebooků...neumíme si ale ani zorganizovat čas...věta "nestíhám" se stala větou módní a kdo nestíhá je IN. Hrozné že? Ale to je realita a my se pak jen divíme jak je možné, že UŽ je 7.května, že vánoce byly teprv "včera" tak jak to, že se blíží další a tak podobně.
Neumíme být bez starostí, zastavit se a občas jen prostě žít. Spěcháme ani nevíme mnohdy proč a kam. Honíme se za něčím a mnohdy ani nevíme proč, ale stále se divíme, že ten čas "NĚJAK RYCHLEJI PLYNE"......Já osobně si myslím, že už není ani čemu se divit. Udělali jsme si to sami.....nemyslíte?
Wiki

Povodeň, voda divoká...

17. ledna 2014 v 18:00 | Victoria |  Téma týdne
Když se řekne voa, každému se vybaví asi něco jiného. Někomu příjemná horká sprcha, jiný nepohrdne vanou a v neposlední řadě možná blížící se léto a válení se někde u vody, na koupalištích, plážích....voda je živel, který nás očištuje, bez ní bychom nepřežili....ale také má svá úskalí právě v podobě záplav...když se jí nakumuluje hodně tak dokáže napáchat nezměrné škody.
Možná si říkáme, proč zase přišly povodně, proč se to děje, neustále nám prší, nebo spíše více času prší než je sluníčka a tepla a vody přibývá...možná by stálo za to, zamyslet se, jak se k té přírodě jako lidstvo chováme a někde se to musí projevit. Možná je povodeň pro mnohé katastrofou, ale na druhou stranu to může být mnohdy i novým začátkem, pokud nám jej voda znovu nevezme.
V každém případě, voda je úžasná když se nevylije z břehů řek, když neprorazí hráze přehrad a rybníků a nezatopí nám domy, sklepy, auta....natož když vezme někomu život...