Ty...

13. srpna 2018 v 19:45 | Victoria |  Moje poetické chvíle...
Když touláš se krajinou, na oblohu pohledíš. Paprsky slunce svítí Ti do očí, Ty je opatrně přivíráš v domění, že by Ti mohly ublížit. Jenže ony neubližují, možná jen lehce píchají, ozáří Tvůj obličej, proniknou do očí, možná i někam hlouběji, protože oko, je do duše okno.
Nahlédnou do nitra Tvé duše , která je plná bolesti, smutku i bázně. Bolesti staré jak dlouho jsi na světě, protože život, který tu žiješ, jsis musel tvrdě vybojovat. Smutku po lidech, kteří obohacovali Tvůj život, milovali Tě jaký jsi a Ty je, ale jichž nadešel čas a museli jít o dům dál, tam nahoru k branám nebeským. Bázně, protože po těch ranách osudu, které Ti život, osud....uštědřil nejsi takové to důvěřivé stvoření.
Jsi jako motýl, jemuž se nesmí sahat na křídla, jinak mu se polámeš. Jsi jako oheň, protože ten uhasí jen voda. Jsi jako vítr, tak lehký i silný, pomíjivý a přesto dokonalý výtvor přírody.
A i přes to vše se bojíš nahlédnout do své duše, kterou by jen paprsky slunce dokázaly zhojit, vítr by odvál staré bolesti a oheň spálil veškeré smutky i stará zranění a Ty by jsi se mohl zrodit v někoho skutečně silného a krásného jako je slunce samo.
Zářit radostí a štěstím, žít jako by jsi nemusel o holý život bojovat hned po svém narození, žít jako by Ti nikdo blízký nezemřel, milovat tak, jako by láska nikdy nebolela.
Proč tak slunce se bojíš, tak moc se mu bráníš? Touláš se jen tou krajinou, nejlépe potemnělou, za deště jež smývá Tvé slzy, ve tmě, kde Tě nikdo nevidí....
 

...ona...

12. srpna 2018 v 17:37 | Victoria
Bylo pozdní odpoledne provoněné deštěm z rána. Příroda voněla a probírala se z chladivé sprchy deštěm, pod lehce šimrajícími paprsky odpoledního slunce.
Ze skal i lesů se vznášela pára vzhůru k nebi. Na pokraji těch skal stála dívka. Jmenovala se Karolína.
Byly to skály z pískovcového kamene, rozhlehlé, vysoké a krásné a ona stála na jejich vrcholu. Vítr ji čechral v jejích po pás dlouhých vlasech... Tak moc si na nich zakládala. Krásně se v ních odráželo slunce, vypadala jako princezna.
Jak tam tak Karolína stála, koukala kolem sebe na ty krásy přírody okolo, ty lesy, skály osvětlené sluncem. Tu a tam veverku zahlédla. Dívala se také dolů do rokliny pod sebou. V tu chvíli ji napadlo, možná spíše zatoužila, být volná jako pták, vznášet se krajinou, létat. Alespoň na chvíli zažít ten pocit beztíže. Uletět strachu a všem všedním starostem.
Pohlédla znovu dolů d o rokle, byla vysoko, moc vysoko, není oním kánětem, které právě zahlédla.
Když by se rozeběhla, za pár okamžiků stavu beztíže, by dopadla bolestivě na tvrdou zem. Na zemi a kameny rokle, která se dole pod ní otevírala. Stačil by krůček a již by nebyla mezi živími.
Skončily by její sny, touhy, nenaplněná láska k chlapci, kterého denně potkává, jeho jméno nezná, ale tajně po něm touží už dlouho. Má pocit, že i ona jemu se líbí, ale je tak nesmělá....
Spíš než nesmělost ji trápilo nízké sebevědomí. Rodiče jí moc nepodporovali a na kluky také měla smůlu. Věděla, že je krásná, jen si to neuměla připustit a nechat krásu vyplout na povrch.
Ale i to, se časem podaří. Již dávno ji opustily myšlenky, že skočí dolů do roklin z míst skal, kam téměř nikdo nechodí. Věděla, že by ji jen tak nenašli. Karolína si ale naštěstí uvědomila, že smrtí se nic neřeší, že by tím ublížila nejen sobě, ale hlavně rodině, která ji má ráda.
Dokázala pomáhat, uměla odpustit všem, kdo jí ublížili, jen ne sobě.
Zkusila vypustit zlobu na sebe mezi skály a stromy, aby je vírt odnesl, chtěla být opět šťastná, být svá a nejen platonicky zamilovaná do toho chlapce, co již delší čas denně potkávala.
Vítr ji něžně čechral ve vlasech, zpíval píseň v korunách stromů, nechala se unášet písněmi a šuměním korun stromů, myšlenky pluly krásnou krajinou. Byla v tu chvíli šťastná, ale....
Karolína se vydala tedy prozkoumávat ty krásná skaliska, lesy, louky okolo, začalo se šeřit, ale jí to vůbec nevadilo. Toulala se temějící přírodou, nechala se hladit větrem a ukolébávat zpěvem přírody a ptáků. Lehla si pod strom nedaleko krásné rozlehlé louky, začala padat večerní rosa a hleděla na nebe. V trávě nedaleko od ní se prohnal zajíc, tam veverka.
Najednou uslyšela kousek od sebe kroky. Ohlédla se a spatřila onoho chlapce, svoji tajnou platonickou lásku. Trošku se lekl, když se ozvala, neviděl ji. Co tu děláš takhle pozdě sama? Zeptal se jí. Karolína mu odpověděla, že se šla projít a zapomněla se tu.
Jsem Daniel, představil se jí. Já Karolína, odpověděla mu. Tak dlouho se potkáváme na ulici a až dnes se dozvídáme jak se jmenujeme viď. Řekl Daniel Karolíně.
Mohu si k Tobě sednout? Optal se. Ano, můžeš, odpověděla mu.
A tak tam chvíli tiše seděli, pozorovali okolní přírodu a na nebi se začaly pomalu objevovat první hvězdy. Ale nějak jim to vůbec nevadilo.
Najednou se na sebe podívali a ve stejný okamžik chtěli něco říct, ale "srazili" se slovy.
Daniel nechal jako gentleman Karolínu mluvit jako první, ale ta odmítla ať začne on.
Daniel říká, tak dlouho se potkáváme, líbíš se mi už moc ldouho, jen jsem nevěděl, jak Ti to říct a myslel jsem si, že Ty o mě žádný zájem nejevíš. Karolína na něj udiveně hleděla a chvíli ani hlásku ze sebe nevydala. Daniel domluvil a čekal, co mu na to poví. Karolína se po chvíli zmohla na slovo a říká, já to cítím, ale úplně stejně. Jsi moje tajná platonická láska.
Teď pro změnu neměl slov on. Po chvíli se oba začali uvolněně smát, objali se a dali si první pusu....

***pokračování příště***mám to takto rozepsaný už hodně hodně let...a až dnes poprvé to spatří i někdo jiný než já :-)

...první políbení od doby, co poprvé se spatřili bylo jako bouře, co rozkýve loď na moři. Jako malé zemětřesení uvnitř nás, které s námi zamává a my nevíme dne ani hodiny, protože něco takového jsme ještě nezažili. Tohle byla první pusa Karolíny a Daniela. Po tomhle malém zemětřesení uvnitř jejich těl, duší, srdcí nevěděli co dál. Dlouze se dívali jeden druhému do očí, zcela vážně, něžně i se smíchem, který dozníval do chvíle než se poprvé políbili.

Život nebo horská dráha?

21. července 2018 v 12:24 | Victoria |  ...o životě...
...když jsem se před rokem vrátila z úžasné dovolené, kterou jsem si po dlouhých 6 letech konečně dopřála, myslela jsem si, že už se mě konečně život začíná rovnat do správných kolejí a už nebude jako horská dráha.
Rozhodla jsem se vrátit na svá "stará kolena do školy". No ve 34 letech jsem tam nebyla zdaleka nejstarší, ale ani zdaleka nejmladší a práce mě šlapala jako na drátkách. Práce, můj splněný životní sen a koníček v jednom, o klienty nouze nebyla a plnila si konečně své sny.
Odjela jsem s moc prima člověkem na krásná místa do Julských Alp a za odměnu na pár dní do Itálie k moři.

Člověk by řekl, úžasný život. Jenže pár dní po návratu z dovolené se ozval loket, diagnóza zněla - tenisový loket.
To se bohužel v profesi maséra/terapeuta stává, budiž, opíchlo a zaléčilo se to. Jedeme dál, ale ejhle, pravidelná kontrola na Neurologii skončila nepříjemnou dg. - poškozený nerv v lokti, musíte profesi omezit na minimum.
Svět se mě v tu chvíli sesypal jako domeček z karet. Ale nejsem typ člověka, který by se vzdával. Inu, musela jsem pomalu svůj sen vést k profesnímu konci a skončit.

Zůstalo mě jen pár klientů, letitých, co občas chodí ke mě domů, protože se svého snu nedokážu vzdát úplně a fyzicky to zvládám. Těch pár, občas...

Našla jsem si jinou práci, od Září začala chodit do školy a život šel dál. Zdálo se, že se srovnává do normálních kolejí.
Život šel, plynul, ale práce, kterou jsem dělala nebyla dostatečně finančně odhodnocená, takže bylo na čase po půl roce hledat něco jiného, ideálně na podobné bázi.
V Lednu přišlo zkouškové období a nabídka práce, která se "neodmítá" - skvělé finanční podmínky, kariérní posun - kdo by otálel, za půl roku, kdy člověk musel změnit kompletně svůj obor. Zdálo se vše úžasné.
Ale ejhle, práce sice fajn, peníze super, placená dovolená (stále ještě u OSVČ není zcela běžný standart). Kolegové se zdáli, že by to mohlo klapat, jen to chce čas.
Začátky jsou vždy těžké, naskočit do "sezony" - takže hodně práce s instalacemi vystavení, promoce... do rychlíku a ne do vláčku, který se poklidně rozjíždí, je vždy rozdíl....začalo to pomalu a plíživě až se z toho vyklubala šikana od nadřízené. Moje nervy trpěly, můj vztah doma taky trpěl, ale já si pořád říkala, že to půjde. Že si to sedne. Ale ne, po 2,5 měsících nervového vypětí moje nervy nevydržely a já na hodinu skončila. Vztah to (občas si říkám, s podivem), ustál.

Během pár dnů přišly nabídky na stejnou pozici jinde, následovalo několik dní jednání a rozhodování. Podmínky sice malinko horší, ale člověk nechce sedět doma na zadku.
Přijala jsem jednu z nabídek a dostala se do prima kolektivu.

Hurá, život se mi vrací do normálních kolejí, zaradovala jsem se.

V Květnu jsem se ještě stihla vdát, v Červnu udělat další zkoušky ve škole, abych prošla do druhého ročníku....

Bohužel, pomyslný klid nertval dlouho.

Kontrola u ženského lékaře dopadla taktéž špatně. Biopsie dopadla s hrozící rakovinou. Viselo to nademnou jako damoklův meč.
Včerejší vyšetření a dohodnutí termínu zákroku dopadlo tak, že je tu riziko propuknutí rakoviny vysoké, hlavně nesnížit imunitu chřipkou atp. Zákrok mě čeká v Září a s ním i další rok školy - poslední.
Doufám, že tento zákrok vše "vyřeší" a mě se konečně život vrátí na normální vlakovou trať, protože ta horská dráha je dost vyčerpávající.

Jsem sice člověk, který se nikdy nevzdává, ale mnohdy jsem pomyslně stála u kolejí a čekala na vlak, pod který skočit. Ale asi jsem moc velký srab na to, zabalit to tady. Takže bojuju, dřu, často brečím a lituju se a učiím se žít a ten život naplno nebo aspoň jak nelíp umím, prožít. Protože ani člověk, který mě před 7 lety opustil a šel na onen svět by si to taky nepřál. To on se snažil život žít naplno a taky, když měl světlé chvíle ho žil a když umřel, nebyl sám - to on mě hodně inspiruje dodnes, velmi mi chybí....

W.

Další články


Kam dál

Reklama