O labuti, se zlomenými křídly, Part No.3

30. října 2018 v 16:10 | Victoria |  ...o životě...
Káčátko proměnivší, se v malou sivou labuť se zlomenými křídly začalo novou etapu života. Od rodičů, v domě, na vesnici, kde nikoho neznala. Ani Martina moc neznala. Několik měsíců dalo by se říct, ale těch několik víkendů a jedna dovolená v horách nic moc neodhalí. Někdy ani společné roky neodhalí pravou podstatu člověka.
Pro Káčátko to nebylo lehké, sice měla své kamarády stále v práci a ve škole, kam dojížděla nyní z jiného místa. Ale neměla kamarády tam na té vesnici. Ano, Martin kamarády měl, i kamarádky, s nimiž vyrůstal. Seznámil je, ale pro Kačenku, kterážto se těžko seznamovala, v novém prostředí, to nebylo snadné. Ale je nekonfliktní typ a když si lidi pustí k tělu, oni ji hned neodsoudí, mají ji pak rádi.
Kamarádi se našli, škola, práce, vše nějak fungovalo. Ale Martin trávil dost času v hospodě s kamarády. Pro Kačenku tohle bylo nové. V domě sice nebyla sama, měli horní patro rodinného domku a dole bydlela jeho máma s přítelem. Měli psa, úžasnou Pitbullterierku Darju, potencionální tchyně měla ještě 2 psy. Takže o samotu nouze nebyla, ale Kačenka byla často ráda sama, ale cítit se sama ve vztahu je něco jiného. Tu změnu prostředí zvládla hůře, než čekala, Martin se k tomu taky moc dobře nepostavil. Oba se učili komunikovat, oba se museli naučit najít kompromis času stráveného společně. Zpočátku to šlo, výlety se podnikaly, ale pak bylo potřeba se víc starat o dům a Kačce se blížil konec školy, takže nebylo moc času. Ale doma to šlo od desíti k pěti. Martin trávil více a více času v hospodě, domů se vracel ve stavu nepoužitelném, ba co, spíše agresivním, takže to podle toho také dopadalo. Teď už vím, že opilému chlapovi je lepší jít z cesty, ale kdo to mohl tušit. Byla mladá, bylo jí 22, dost věcí za sebou a ještě víc věcí před sebou. No, myslím, že není třeba se více rozepisovat. Ráno si samozřejmě nic nepamatoval, Káčátko se tím nikde nechlubilo, jen tiše trpělo, snažilo se doma s partnerem mluvit, jenže řeč s ním nebyla. Měl svou hlavu, stejně jako ona, ale ona měla alespoň snahu komunikovat, vše si vyříkat a najít společnou cestu.
O nějaký ten rok později přišla rodina s tím, kdy se vezmeme, jsme spolu už dlouho a co děti? Kdy budou děti? Ani jeden jsme neměli potřebu to zatím řešit, ona se na děti nikdy necítila, ale snažila se k partnerovi si najít cestu, naučit se ho znovu milovat. Marně, tajně doufajíc, že svatba a pokusy o dítě, které ale sama nikdy nechtěla, vše spraví. Když si rodina přeje, partner si přeje, co by pro ně neudělala? Domů, k rodičům se vrátit nechtěla a byla ochotná pro záchranu vztahu udělat první poslední.
Žádost o ruku byla spíš trapná otázka než žádost o ruku, ale budiž. Začala se plánovat svatba. Tedy Kačka vše zařídila, protože Martin sice přišel s tím, že se teda vezmou, ale vše bylo na ní. Tak začala zařizovat, ale zařizovala ji, jako by se jednalo o stavební povolení, žádná radost, žádné těšení, žádné veselí. Budiž, snažila se aby vše klaplo jak má, ustoupila i s místem hostiny, i když její představa byla úplně jiná.
Přišel den D, svatební. Přijela rodina, moc kamarádů tam neměla, zase se šetřilo, prostě opět ustoupila. U obřadu dost zaváhala, jestli je to to, co opravdu chce, ale představa, že uteče od oltáře byla děsivá, nakonec řekla své ano. Řidiče jim na jejich svatbě dělal její milenec, manžel její kamarádky, která na obřadu nebyla. Bylo to šílené, celé šílené. Nechtěla být nevěrná, ale bylo to útočiště, únik od toho všeho.
Potkala ho u nich na zahradě, když jim bagroval základy pro kamennou stěnu po zbourání starých chlévů. Začali si povídat, zjistili, že to mají doma oba podobné. Začalo to nevinně, pouze kamarádi, spřátelila se s jeho ženou, hlídala jim děti…jenže u obou doma to gradovalo, oba hledali únik, pár měsíců před její svatbou to začalo. Stali se z nich milenci. Ona, pokrytecky jeho ženu utvrzovala v tom, že on jinou nemá, bylo jí ze sebe špatně, ale bylo to silnější. Únik, hledání řešení, ale věděla, že nikdy nedopustí, aby mu rozbila rodinu kvůli jejich vztahu, kvůli tomu, že si nedokážou oba dva doma udělat pořádek nebo jasno. A pak jim na svatbě dělá řidiče. Šílené to bylo.
Celý ten na hlavu postavený milenecký vztah ukončila 2 měsíce po svatbě, už nemohla. Nechtěla to tak, nic to neřešilo. Nevěra nic neřešila a neřeší a nikdy řešit nebude. Ale pochopila díky tomu mnohé, hlavně to, že se musí postavit sama za sebe.
Nyní už manžel, tlačil stále více na miminko, které se nedařilo. Skončili oba u doktora, zjistilo se, že nemohou mít děti. Ona průchozí vejcovod na 30% a on, minimum málo pohyblivých spermií. A co teď? Podstoupit proces umělého oplodnění, ale on musel přestat kouřit, pít alkohol…. přestal. Nevyšlo to, byl to obrovský psychický i fyzický nápor pro její tělo, pro její duši, pro její život. On to nechápal, neměla jeho podporu. V tomto těžkým období, podstupování IVF, cpaní si hormonů do těla, chodila normálně do práce, potkala JEHO! Bylo to krátké, ale silné a nezapomenutelné a bylo to vzájemné. Byl mladý, o 6 let mladší, ale mentálně vyspělý. Přišel za ní do práce, přinesl jí perníkové srdce, které nechal namalovat na stánku s perníčky. Pozval ji na rande a ona šla. Řekla mu po pár schůzkách, že je vdaná, jakým procesem s manželem prochází a že udělá vše, aby zachránila manželství…ale zamilovala se, zamilovala se tak silně, že jen těžko bojovala za to doma. Ale i přes to vše, se snažila. Jenže po prvním neúspěšném procesu IVF, chtěl manžel hned další, lékaři doporučili několik měsíců počkat, jenže on JÍ to nevěřil, na kontroly s ní nejezdil, tak moc se upnul na vidinu dítěte, zatímco ona si nedokázala představit, že by to vyšlo.
Tehdy večer, přijela unavená z práce, byl Martin opilý, byl opilý tak moc, že se sotva udržel na nohou, strašně se pohádali. On chtěl dítě za každou cenu, i za cenu ohrožení jejího zdraví. Vyhodil ji. Káčátko bylo hrdé a odešlo tu noc ven, někam ven, zavolat Ondřejovi, JEMU, co se stalo. Podržel ji psychicky. Na noc se vrátila domů, na druhý den ráno si sbalila nejnutnější a odešla. Odešla, aniž by věděla kam, rodiče nic nevěděli - to si alespoň myslela. V noci jim opilý Martin volal, že ji vyhodil. Šla na pár týdnů k nim, aby neskončila na ulici a srovnala se.
Dala výpověď v práci, začala si hledat nové bydlení a chtěla začít novou etapu života. ON - Ondřej byl s ní a ona mohla naplno pustit své city k němu. Začala s novým měsícem novou práci a nové bydlení a nový život. Podala žádost o rozvod, nic nechtěla, jen se v klidu rozvést. Rodiče jí dali ke svatbě peníze, 80tisíc, ani ty nechtěla. Investovala do jeho domu poměrně hodně peněz. Martinovi šlo jen o peníze, neposlouchal ji, když říkala, že nic nechce. Nakonec byl problém, získat aspoň to, co dostala od rodičů, nechtěla, jen na nátlak rodičů na toto řešení přistoupila. Advokátka jí říkala, že může získat mnohem víc, nechtěla. Chtěla mít tu noční můru za sebou. Byla konečně šťastná, měla vedle sebe partnera, kterého milovala až za hranice možností, on miloval ji. Požádal ji o ruku, že až se rozvede….
Pořídili si psa, Bíglici. Akki. Jenže pro Kačenčinu i jeho vytíženost v práci nakonec na ni neměli čas. Řešili to, že s tím něco udělají nebo v nejhorším najdou nový domov. Jenže on ji někam odvedl, někam, neznámo kam. Tím se celý vztah začal sypat jako domeček z karet. Možná už byl načatý. Kačka měla problémy po hormonálních léčbách, na gynekologii byla už skoro jako doma, byli spolu něco málo přes rok, když Kačence doktor sdělil, že je něčím nakažená. Pohlavní chorobou, ale ona nechápala, byla věrná a do té doby byla v pořádku, díky IVF věděla, že je 100% zdravá, takže ON, Ondřej ji něčím nakazil. V té době tušila, že se něco děje. Že v tom je nějaká holka. Přišla mu na to, čistě náhodou, nezapíral, vyhodila ho. Prosil. Brečel. Klečel. Žadonil. Pak nakonec odešel, neobměkčil ji, protože labuť měla zlomená křídla, nechtěla aby je lámal ještě víc.
Myslela, že tím skončí peklo, že se z toho časem oklepe, ale začalo peklo další, začal ji pronásledovat. U práce, u domu. Vyměnila zámky. Bála se chodit domů sama, do obchodu. Stallking se tomu říká. Nic příjemného to není. Po čase to ustalo, ale nepříjemný pocit zůstal.
Zůstala čas sama, zraněná labuť, co nemohla létat, bála se to byť jen zkusit, jak by mohla se zlomenými křídly, zlomeným srdcem. Tak ho milovala, tak moc, až ji to samotnou zlomilo, protože to bylo poprvé, co se tak moc a skutečně zamilovala. Bez výhrad, bez bázně a strachu. Čistě a silně milovala a on ji zlomil. Zlomil tak, že se srdce už asi nikdy nezahojí. Bylo jí 25 když si dovolila milovat, a nechala se zranit…
Za pár měsíců udělala obrovskou tečku za tím vším a odešla do Prahy začít nový, zcela nový život, úplně od začátku…

TO BE CONTINUED
 

Z Káčátka se začíná stávat malá sivá Labuť... Part No.2

30. října 2018 v 16:07 | Victoria |  ...o životě...
Pokračování příběhu o Bojovném Káčátku: Když Káčátko začalo chodit na střední školu, kam vůbec nechtěla, protože kdo v 15-ti ví co by chtěl nebo taky spíš, rodiče si myslí svoje a dítě málokdy poslouchají....

...začala tajně natruc kouřit. Tajně, i když rodiče možná tušili, nikdy nic neřekli, věděli, že by si to udělala stejně po svým. Dojížděla na školu, náročnou, každý den, vracela se pozdě, k tomu musela stíhat tréninky, začaly jí deprese a musela si najít zase nové kamarády ve škole.Kamarády se najít podařilo, stíhat náročnou školu a tréninky bylo složitější. Učit se k Angličtině ještě Němčinu, kde si s paní profesorkou vůbec nesedly, učit se technické výkresy a zároveň přes týden trénovat, aby o víkendu mohla jet na závody - což ve finále bylo velkým vysvobozením od všeho a všech.Se životem se prala, ponořila se do psychologie, aby se s tím vším dokázala popasovat, zažívala platonické lásky, nechtěla si nikoho, zvlášť ne kluky pustit k tělu víc než jen jako fajn kámoše. S kluky si díky tomu svému přístupu rozuměla o to víc, že se nijak nenaparovala, ale byla sama sebou a oni ji taky tak brali. Neměla potřebu si na něco hrát jako ostatní holky. Možná proto byla v trnem oku dvěma holkám, které ale považovala za kamarádky. Tvářily se tak, bylo vše fajn. Ona se plácala se svými depresemi, měla kamarády ve škole, trápila se s výkresy a tréninky a uvítala každý možný víkend na závodech, protože mohla vypadnoutUplynul první půlrok na škole a jelo se na lyžařský pobyt se školou. Těšila se, že si konečně zalyžuje, že se naučí na sjezdovkách, že si užije zábavu a tak. Vše se zdálo být v pohodě, na lyžích jí to šlo, večery byly fajn, pilo se - tajně, hrály se karty a kecalo se. Ale možná té legrace bylo až moc, až tak moc, že ji kluci možná brali víc než ty její 2 kamarádky Danu a Petru. Začaly žárlit. Nevěděla proč, nechápala. Než jí něco nasypaly do pití, v kombinaci s alkoholem to mohla být smrtelná kombinace. Přišlo se na to, ale už bylo pozdě, to už se jí udělalo špatně. Bohužel něco tušila. Holky se zamkly na pokoji a nechtěly ji pustit, pak ji pustily aby se mohla jít napít, když se vracela nahoru za kluky na jejich pokoj, zaslechla holky jak jim říkají, že jí něco nasypaly do pití a měly z toho srandu, jenže to už bylo pozdě, Kačenka začala kolabovat. Pak už si toho moc nepamatuje. Bylo jí špatně, hodně špatně. Doktor se o ní postaral, něco jí píchli a druhý den nebo možná ještě ten večer jí odvezli domů.Tak byla pár dní doma než musela jít do školy. Trauma z toho všeho udělalo své, že se zhroutila. Pár dní doma a vylezlo na povrch to, co se tam skutečně stalo. Mělo to dohru ve škole a velkou. Do školy se vrátila, kamarádství bylo v háji, kluci se Kačenky zastali, holky z toho měly podmínky, ale dávaly to za vinu jí, žárlily na ni a prý to byla sranda. Sranda, která ji mohla stát život. Ve škole to začalo jít s kopce, přeci jen to nebyla škola úplně pro ni. Sekla se sportem - možná na truc, možná jen prostě neměla energii na to vše, tak mladá, ale už tak unavená životem a neustálými nároky na ni...ke konci roku se dohodly s ředitelkou, že bude lepší ukončit studium, otec se naštval, protože skončila školu, skončila sport, ale ona sama musela vědět co dělá nejlíp..... A ty dvě? Ty se nikdy neomluvily. Petra jen řekla, že to bylo ze žárlivosti, ale v podstatě to hodila na Danu. Jinak jedno rádoby kamarádství skončilo, dost blbě, s otevřenou ranou v srdci i na duši s nikdy neuzavřeným koncem, bez vysvětlení či omluvy proč se stalo co se stalo. Jen s obviňováním, že za to mohu já. Protože kdyby na mě nežárlily, nikdy by se to nestalo, tudíž i kvůli mně mají podmínku ve škole....smutné, jak lidi hází odpovědnost za své činy na druhé. Ale ono je to snazší. Ale co je horší, důvěra v lidi opět podkopána... Nedůvěřivé Káčátko, rodící se v labuť, zůstává stále nedůvěřivé.Prázdniny mezi ukončením na té nešťastné, navíc soukromé škole byly ve znamení hor. Vydala se s rodiči a rodinným přítelem do Vysokých Tater. Hory od malička milovala. Hory jí vždy dávaly pocit svobody. Tam se vždy cítila volná jako pták bez zlomených křídel.Lezení po skalách bylo úžasné, překonávala na spoustě mít sebe sama. Až na jedno místo, které se jí málem, opět, stalo osudné. Lezli sedlo Prielom, pod silným nánosem zmrzlého sněhu - ano i v Červenci tam bývá sníh - byly řetězy, na které se nedalo tím pádem spoléhat. Takže se muselo opatrně po do ledu vysekaných schůdcích, leč ledových. Ty se jí staly osudnými. Noha ujela v nepatrné chvilce nepozornosti a Kačenka se řítila srázem dolů, sutí se kutálela....poslední co si pamatuje, že křičela aby ji někdo chytil, pak jen, že nechce umřít a promítl se dosavadní život. Pak najednou z ničehožnic sedí, kouká, ptá se zdali žije....žila. Jen zázrakem přežila, možná díky velkému batohu, co měla na zádech. Ale podívala se smrti zpříma do očí a postavila se jí. Zážitek, který se jen těžko maže, jizvy na těle. Domlácená byla slušně, ale přežila, chodit mohla, houževnatá byla taky dost. Na horské chatě o kus dál jí ošetřili, koukali tam na ní jako na přízrak, kdeže to spadla a že to přežila?! I přes to vše to byl nádherný několikadenní výšlap do Vysokých Tater....Prázdniny plynule pomalu skončily a jí začala další etapa života.Odešla na jinou školu, lehčí, našla si nové kamarády a bylo to fajn. Jen rodiče měli o něj takový strach, že ji nepustili na školní hory. Protože přece, co kdyby se stalo to samé. Smutné, jak lidi přemýšlí. Nedali si to vymluvit. Ale Kačenka si to vynahradila. Společně s nově nabytými kamarády začala chodit po hospodách, kouřit marjánku a jiné... Žila, užívala si života. Pila pivo, ano v té době jim nalili pivo, i když jim nebylo 18, užívala si života, dalších lásek. Přišla větší láska. Spolužák Vláďa. Bylo to hezké, bylo to platonické a bylo to fajn. Platonické zpočátku. Prostě spolu začali trávit více času o přestávkách, pak i po škole a pak i víkendy. Byly to krásné dva roky, než Vláďa skončil s epilepsií v nemocnici, chodila za ním, pomáhala mu, bylo jim moc moc fajn, byly to krásné roky. Dokončili spolu učňák, ona šla na nástavbu, on si šel svojí cestou. Ale nikdy na sebe nezapomněli. Ani do dneška, i když nejsou v podstatě v kontaktu, byla to silná, hodně silná láska protkaná krásným přátelstvím. Nebyla to láska na celý život, bylo to mladé, Káčátko omlácené životem, ale bylo to krásné, o to víc, že hluboké přátelství s velkým nádechem lásky.Když už skoro končila učňák, při vymetání diskoték a vypíjení baru, potkala Radka, byla to taková ta láska na první pohled, co nikdy nevydrží, ale bylo to fajn. Imponovalo jí, že má auto, má práci...proč ne. Jenže kamarádka, co se tvářila jako její nejlepší, žárlila. S Kačenkou nebyly vztahy nikdy lehké a Radek byl zřejmě přelétavý, spíš ji využil, aby se dostal k Veronice - její nejlepší kamarádce. Začali se po 4 měsících, co spolu chodili vídat s Veronikou, to ona ho svedla, nerespektovala, že je "její" a on, on se nechal. Ale boží mlýny melou, pomalu ale jistě. Ti dva spolu začali chodit ,Kačenka se za pár týdnů oklepala, měla přeci jen před závěrečnými zkouškami, když potkala Pepu. Byl fajn, nevnucoval se, dalo se s ním povídat o všem. Byl zajímavý, ale hlavně byl svůj. Přátelství s Veronikou skřípalo, nelíbilo se jí, že Kačenka někoho má, ale jí to bylo jedno. Pepa ji podržel jako morální podpora u zkoušek, jezdili na výlety. Žili. Veronika po čase s Radkem začala žít a začalo jí peklo. Z Radka se vyklubal žárlivec, však jen ať si to užije, když se tak zachovala. Když se po nějakých 2 letech rozešli, prý ji sledoval, nenechával ji na pokoji, Kačenka byla s Pepou a měla klid.No klid. Byla to holka živá, chtěla žít a hlavně, chtěla vypadnout od rodičů. Doma jí pořád jen říkali co smí a jak se má chovat, ona měla nějaké cíle v životě, trošku ambice a sny, ale Pepa moc ne. Tomu vyhovovalo žít na malém městě a potřeba cestovat? Nebyla, jo výlety po naší vlasti ano, ale ne moc daleko... Takže Kačenka praštěná puberťačka, protože začala dospívat možná moc brzy, si dala inzerát na seznamku. Ale jen z legrace, inzerát typu, na který by se snad normální chlap neozval. Joo, nevěděla jak to chodí. Ozval se, ozvalo se jich hromada. Ale ten jeden, ty jeho oči. Martin. Měl nádherné modré pronikavé oči. Zaujal ji. Ty oči....začali si psát, pak se potkali. A tím začala další, úplně jiná etapa života. S Kačenky se stala Labuť, se zlomenými křídly, věřila, že jí je on pomůže zhojit...a tak odešla. Odstěhovala se od rodiny, opustila milujícího chlapa a šla za něčím...do neznáma. Ale to je už další etapa...
TO BE CONTINUED.....


O bojovném Káčátku Part No.1

27. října 2018 v 19:16 | Victoria |  ...o životě...
PŘÍHĚH ZE ŽIVOTA OŠLIVÉHO KÁČÁTKA, KTERÉ SE MUSELO POPRAT S TÍM CO HO POTKALO....


Svůj život tady na tomto světě, v tomto čase si musela tvrdě vybojovat. Doslova a do písmene si vybojovat vůbec být na světě a na živu. Nebýt odkázána na zdravotníky, na lékařské přístroje, na rodiče a žít plnohodnotný život.
Neměla to lehké ani v následujících letech, kdy se potýkala s různými nástrahami života, lidí, světa kolem ní. Ale to trochu předbíhám.
Narodila se před 35 lety a několika měsíci. Byl to malý uzlíček s černými kudrnatými vlásky a černýma kukadly. Holčička, co se na svět usmívala, prvorozená dcerka jejich rodičů. Ale co osud nechtěl, narodila se s vrozenou vadou, kterou doktoři objevili až po roce, co byla na tomto světě. Co rok bojovala o přežití. Ale co si budeme povídat, před 35 lety nebyla medicína tak daleko, zvlášť na malém městě tak daleko, jako je dnes.
Po všech možných útrapách, bojích o holý život zjistili, že má zdvojenou ledvinu, což by sám o sobě nebyl problém, ale k tomu se přidaly i zdvojené močové cesty, zřejmě měla mít brášku nebo ségru (brášku si vždy přála, staršího a vždy cítila, že jí něco tzv. schází). Bohužel se stalo to, co se stát může, že se cesty zatočily tak, že se velká část moči, místo z těla ven, vracela zpátky do těla, což způsobovalo různé těžké záněty a jiné komplikace ohrožující Kačenku na životě.
V roce jí udělali potřebné operace, v roce a půl další a ona zase mohla fungovat jako normálně vyvíjející se miminko, aniž by ji to ohrožovalo na životě.
Jak tak roky plynuly, trávila hodně času v nemocnicích, po vyšetřeních, kde ani sestřičky (už v době kdy začala vnímat, že je holka), natožpak paní doktorky nebyly zrovna moc příjemné a ohleduplné k dětské duši i tělu. Podstupovala každodenní vyšetření a kontroly na dětském oddělení gynekologie s hrůzou a strachem, co zase ta zlá paní doktorka bude dělat. Vydržela, nezbylo jí nic jiného.
Ale bylo to náročné, kamarády si hledala už jako malá těžko, byla prostě svá, rodiče za ní do nemocnice na návštěvy nemohli a tak se musela spoléhat jen na sebe a nějak to tam vydržet s myšlenkou, že už určitě půjde brzy domů.
Když jí bylo tak 7 let, stále absolvovala různé kontroly, zákroky, vyšetření, rodiče odešli venčit psa, oba, kdosi zavolal - tehdy doma měli ještě jako telefon pevnou linku. Někdo volal, ptal se, zdali jsou rodiče doma, ona odvětila, že šli venčit pejska, oba, že je doma sama jen se ségrou. Pán tvrdil, že je doktor. Malá holka, nemajíc rozum, nevěděla, po doktorech trávila hromadu času, takže jí nepřišlo nic divného na tom, proč by pan doktor nemohl volat k nim a takzvaně ji zkontrolovat.
Prý co má na sobě, odvětila, že tílko a kalhotky - byla zvyklá doma chodit na lehko. Tak zdali si může rukou sáhnout do kalhotek a tam si to zkontrolovat. Kačenka nevěděla, myslela, že ji pan doktor chce nějakým způsobem zkontrolovat, zdali se vše dobře hojí. Tak poslechla, ale v tu chvíli přišli domů rodiče a "přistihli" Kačenku s rukou v rozkroku. Když "pan doktor" slyšel, že přišli rodiče domů, okamžitě zavěsil. Rodiče se ptali co to dělá, odpověděla, že volal pan doktor a chtěl ji zkontrolovat. Nikdo jí nic nevysvětlil, že to nebyl doktor, nikdo jí nevynadal. Nikdo jí nic neřekl, jen že tohle už nesmí nikdy udělat, poslechnout takhle někoho na telefonu a kdyby zase někdy zavolal, má okamžitě zavěsit, pokud nebudou oni doma. A tak Kačenka zcela nemoudrá, malá holčička tuto záležitost nějakým způsobem vytěsnila, protože nevěděla jak s tím naložit, jen si myslela, že to je špatné…
Jak si tak dál žila, snila, nevěděla co je špatné a co není, utvářel s jí podivný vztah k jejímu tělu, dále podstupovala nepříjemná vyšetření u nepříjemných paní doktorek, kde se musela odhalovat a musela snášet bolest a vše okolo, je přece ženská, tak něco vydrží. Co na tom, že to byla malá holka, která teprve nastupovala cestu raného dospívání, kde se vše formuje? To nikdo neřešil, protože přece musí vše vydržet. Nevěřila si, byla zlomená doktory, vyšetřeními, bolest brala jako nutné zlo, součást vyšetření, neměla vztah k sobě a nevěděla jak přistupovat sama k sobě hlavně "tam dole". Takhle přemýšlela, nikdo jí to nevysvětlil, nikdo jí nic neřekl.
Když přišlo dospívání, dostala od babičky, ano od babičky knížku o Pohlavním životě - encyklopedii, k narozeninám, kde si ledacos přečetla, kde se dozvěděla jak vše funguje. Další knížku jí pořídil paradoxně otec, jmenovala se Děvčátka na slovíčko, napsaná dvěma doktory, gynekology. Ti vše lidskou a srozumitelnou cestou, tak aby to dospívající děvče pochopilo, popsali a vysvětlili.
První menstruaci už zmákla, protože měla vše načteno, nebýt knížek, neví která bije, doma jí nic neřekli. Ale první sexuální zážitky byly horší. Na to Vás žádná knížka nepřipraví, zvlášť když si Káčátko nevěřilo, měla pošramocený přístup sama k sobě díky zážitkům z nemocnice, od doktorů a po tom telefonátu tehdy. Nevěřila si, myslela si, že je ošklivá, nezajímavá….
A on…on byl tak krásný. Blonďák, albín, s modrýma očima, jež mu rámovaly brýle s modrými obroučkami. Byl krásný, byl každé prázdniny u prarodičů, v domě, kde trávila čas u babičky ona. Měla pro něj slabost od první chvíle co jej spatřila a začala se zajímat o chlapce. Bylo jí 12, svět byl plný nástrah, ale ona měla oči jen pro něj, jenže pro něj byla dlouho neviditelná….až jednou, v jejích 12ti si jí všiml. Jí, ošklivého káčátka si všiml, on a jeho kamarádi. Začal se zajímat, myslela si, že se mu líbí, skutečně líbí, jí to imponovalo. První kluk, co projevil zájem. Když na ní poprvé sáhnul, tam dolů, byla v sedmém nebi. Bylo to příjemné a bylo to její malé tajemství. Někomu se líbila, JEMU se líbila. Co na tom, že ji zneužíval, tehdy jí to nedocházelo. Opakovalo se to v průběhu prázdnit. Ale když se začala trochu bránit, protože jen tohle jí přece nestačilo, chtěla mít kluka, už to tak snadné nebylo. Kamarádi mu pomohli trochu Kačenku přidržet. Možná štěstí, že šli okolo lidi, protože v parku, kde byli nebylo dost zákoutí, kde by je nikdo neslyšel nebo nemohl vidět či nachytat. Tehdy jí to došlo, že takhle to taky asi v pořádku není, že ji jen zneužívá. Že využil její naivity, jejího nízkého sebevědomí a toho, že ona je do něj zahleděná. Už v takhle brzkém věku dostala za vyučenou od života, ale protože neměla komu se svěřit, komu to říct, nechala si to pro sebe. Nějak se tím poprala sama, svěřila se akorát deníčku, který si tehdy psala, ale tím to skončilo. Jak se mohla s tím vším vypořádat? Nijak. Prostě to v sobě nějak uzavřít, vytěsnit, po tom, co to hodí na papír a nechat to trauma ať si žije svým životem.
Jak tak rok šel, potkala kluka, v jejích 13ti někdo o ni skutečně jevil zájem. Skutečný zájem, jí to imponovalo. Přeci jen to byla holka, co si moc nevěřila. Byl to kluk stejně starý jako ona, ze skautu, kam chodila, akorát z chlapeckého oddílu. Mívali ve stejný čas i oddílové schůzky, společné aktivity na oddíle, víkendové trampování po lese, takže se měli příležitost poznávat. On jí nosil kytičky i dělal naschvály. Ona vše snášela, nevěděla co se správné, co je už za hranicí, přece vždy donesl kytičku. Na táborech, kam jezdili jí nosil kytičky, ale zároveň jí i ubližoval, hodně ubližoval ,fyzicky, ale vždy to skrýval za srandu, až to jednou tu únosnou mez překročilo - málem ji utopil. Nikdo nevěděl, že to je blbá sranda, než to všem došlo, mohlo být pozdě. Naštěstí se ráda potápěla a pod vodou vydržela dost dlouho, jediný plus. Ale on druhý den ráno, před rozbřeskem donesl tajně do stanu kytičku jen pro ni. Aby si ji udobřil. Všichni viděli, jak se Ti dva k sobě "mají" tak se jim rozhodli uspořádat táborovou svatbu. Ji oblékli do bílých šatů, které jsme tam měli na celotáborovou hru Sluneční paní, jeho navlíkli do černých džínů a černého trika a u táboráku nás oddali. Byla to taková táborová sranda, ale zároveň celotáborový závazek.
Když jim bylo 15 a byl to pro Káčátko poslední tábor, už nebyli pod zákonem. Strávili spolu noc. Stále se vídali, než šli oba na střední a začalo ubývat času na sebe. Vše bylo fajn, než se ji před koncem prázdnin pokusil znásilnit. Byla od něj zvyklá na ledacos, ale tohle nečekala. Moc nechybělo, asi při ní stáli opět všichni svatí, že ho někdo vyrušil. Kdo ví, co by bylo. Tenhle zážitek jí otevřel oči, už ho nechtěla nikdy vidět. Jenže malé město, oddílové schůzky….ale jak začala škola, na kterou dojížděla, neměla tolik času a tak se vídali méně a méně…ale další traumatický zážitek a špatný přístup k sexu jí zůstaly. Nikdy nepoznala jak by to skutečně mělo být. Zažila jen využívání, za facku kytku a omluvu a vše zalito sluncem. Nadělalo jí to paseku do zbytku života, který si tady musela těžce vybojovat.
Teď v 35 letech se začíná zajímat, proč ten přístup k sobě a sexu má takový jaký má. Protože minulost nesmaže, to jak žila, nesmaže. Ale je potřeba ty traumata zpracovat. Je to dospělá žena, učící se znát svoji cenu a nabrat sebevědomí, protože si moc dobře uvědomuje, co v životě už dokázala. Ale je to těžké. Protože o ten život nejednou bojovala a svoje tělo dávala všanc ledasčemu. Ale musí se naučit netrestat a najít si k sobě cestu. Protože život může být i krásný ve všech směrech…

TO BE CONTINUED...

Další články


Kam dál

Reklama