Co je normální? (slohová práce do školy)

Neděle v 15:23 | Victoria |  ...o životě...
Dostala jsem ve škole na výběr ze 4 témat na slohovku. Jedním z nich bylo téma: Co je normální?
...a tak proč o tom nenapsat, stejně si tuto otázku kladu snad denně, kdy se občas za volantem nebo v pracovním procesu neustále nad nečím pozastavuji....

Otázka, která stojí za zamyšlení, protože nemá jasně definovanou odpověď.
Nedá se na ní zcela objektivně odpovědět ani nijak reagovat, protože každý máme ten pohled na tu normálnost jiný. Ovlivněn výchovou, společností a také sférou, ve které se pohybujeme.
Navíc, co nám připadalo normální ve 20ti letech, nám už ve 30 může připadat naprosto mimo.
Kdo vlastně určuje co je a co není normální? Kde je ta hranice normálnosti až na nenormálnost?
Společnost nám neustále diktuje co bychom měli, neměli, mohli, nemohli. Neustále nám podsouvá nějaké modely chování, nakupování, myšlení a média to podpoří svými přihlouplými reklamami, které nahrávají do rukou prodejcům různých nemožností a nesmyslů, které je je přece normální vlastnit, používat nebo dávat na odiv.
Normální není možná dnes ani mít svůj vlastní styl, svůj vlastní názor na svět a žít si podle svého rozumu. Normální není možná ani nechtít v 35 letech děti, ale je normální pořizovat si děti jen proto, že společnost říká, že takto je to správné?
Ano, normální podle většiny společnosti je si v určeném věku pořídit dítě, zasadit strom a postavit dům. Mít auto na leasing a být v práci, která mě sice nebaví a finančně moc neuspokojuje, ale přece se nepustím na půdu nejistoty, ikdyž s nadějí na lepší zítřky a budoucnost. Tohle je pro velkou část populace.
A tak my nenormální si budeme žít svůj spokojený život, bez těch údajně normálních vymožeností, situací, zaměstnání, které nám cpou média a společnost a raději budeme na půdě pomyslné nejistoty - to z pohledu těch normálních zaměstnanců a budeme si žít svůj nenormální život, který ale stejně někomu ,kdo je naladěn na stejnou vlnu přijde normální…
 

Maska

11. března 2018 v 11:32 | Victoria |  Téma týdne
Maska. Jak toto téma pojmout? První myšlenka byla, že každý z nás někdy nosí "masku" a spousta lidí ji nosí stále. Ne masku typu maškarní ples, karneval. Ale masku - jako obranu před druhými, možná často přetvářku. Masku ve stylu v práci s klienty nemůžu jednat stejně jako s kamarády u piva.
Přijde mi, že dnes ale je standartem, nosit masku, nesejímat ji, je to možná hra, možná potřeba být někým jiným, naoko. Pro druhé.
Tvářit se jako suverén, tvářit se jako pracháč (a přitom mít dluhy a auto na leasing, který ani nezvládáme splácet), tvářit se jako princeznička jen abych byla obdivovaná nebo naopak být tvrďákem jen abych neprojevila svoji slabost.
Všichni máme nějaké masky, které často, možná jen občas používáme. Někdy vědomě, někdy nevědomky.

I já mám svou masku, masku suverenity. Jen v práci, před cizími lidmi. V obchodním styku je to potřeba. Někdy až nutnost. Ale v jádru duše, před lidmi co mě znají, nejsem takový suverén. Nejsem upjatá, sebevědomá žena. Jsem obyčejná holka, co má svý bolístky, nízký sebevědomí a za sebou životní zkušenosti, co by vydaly na knížku a film (asi ji konečně dopíšu).
Nenasazuji si tu masku zcela úmyslně, spíš je to obrana před světem, před lidmi, které neznám, před lidmi, kterým nevěřím.
Je to do jistý míry potřeba. V obchodním styku a v práci člověk má vystupovat sebevědomě, ale taky by se to měl naučit přenášet do běžného života. Aby to sebevědomí nebyla jen přetvářka.

U mě je maskou spíše ta suverenita a tvrdost. Protože mám strach, že jakmile projevím svoji slabost, opět mě někdo sejme. Stala se z toho stálá obrana před neznámými predátory, postoj v profesi, kde se slabost netoleruje a kam nepatří.
Ale když je to jen maska profese, kde se musíme nějak chovat, je to do jisté míry v pořádku, dokážeme-li odlišit práci od soukromí.
Ikdyž je mi smutno, nemám náladu, nemůžu to přenášet do práce, kde po tom nikomu nic není, kde to nepatří, do obchodního styku s lidmi, se kterými potřebujeme něco domluvit, vyjednat, zařídit....tam nepatří náš skutečný vnitřní stav, tam patří maska jiná. V mém případě suverenita, asertivita, ale i pochopení. Ne tvrdost, ta přichází často na řadu jindy, ale plíživě, aniž bych ji chtěla.....

Ale upřímně, přiznejme si, kolik z nás nosí masku něčeho jen proto, abychom někam zapadli, někam, kde se nám ve skutečnosti ani moc nelíbí, ale na druhou stranu nám to pochlebuje, abychom měli hromadu pomyslných přátel, kteří se na nás ale ve finále v nouzi vykašlou.
Nechme si své masky na situace, kdy je to potřeba, ale jinak buďme sami sebou, takoví jací jsme......

Hezkou Neděli všem.

W.

Moje 3 P - "poprvé"

13. února 2018 v 21:03 | Victoria |  Brainstorming
Květen 2017 a ohlédnutí po 3/4 roce - spíš dopsání článku až nyní :-)

Proč 3P? - moje 3 poprvé, ve mě zanechaly nemalou stopu v mém už tak občas divokém životě.
Ve svých 33 letech jsem poprvé letěla letadlem, poprvé jsem strávila část noci na pláži a v Barceloně vůbec a poprvé jsem jedla Paellu.
Takováhle poprvé v každém zanechají nějakou tu stopu.
Každý vzpomínáme na své poprvé, s první láskou, na první sex, na první pusu. Na první školní den. Na první vylétnutí z hnízda.

Já asi nezapomenu na tyto svá 3 poprvé.
V mém věku, můj první let ledadlem - celé 2 hodiny jsem čekala, že žaludek poputuje směrem, kterým naznačoval putovat a že vyputuje až ven. Leč zůstal na svém místě. Ufff, přístání proběhlo hladce a mé první poprvé jsem měla úspěšně za sebou a vcelku.


Spontánní nápad přiletět do Barcy na půlnoc, zdál se býti v pohodě, však do 14 hodin odpoledne kdy máme check-in na hotelu, to přečkáme, to bude pohoda. Ehm. Do 2 hodin ráno, kdy jsme se uvelebili na pláži, drahá polovička vytuhla a já koukala na moře, lidi, hvězdy a klepala se zimou. To byly nekonečné 2 hodiny na pláži, v noci. V cizí zemi, v cizím městě. Ale, přežila jsem i to. Nakonec jsme courali Barcelonou, v 6 ráno vytuhli na lavičce v parku u Sagrada familia a pak se vydali na snídaní a poznávat Barcelonu. Inu, i to jsem přežila. Je to velice zajímavá zkušenost. Noc strávit ve městě, pak následně ještě celý půl den. Ale člověk pozná toho druhého, pozná sám sebe, sáhne si na dno svých fyzických i psychických sil a pozná město z úplně jiné strany než ve dne.

Celý výlet na 4 dny do Barcelony mě dal svá 3 poprvé. A všechny 3 stála opravdu za to.

A už se těším až se tam znovu vrátím.

Další články


Kam dál

Reklama